Domácí meta J.M.

7.

„Co tak šťastně?“ Nastartoval a pomalu se rozjel.

„Nejedu do školy autobusem. To je dost dobrý důvod proč se cítit šťastně“ poskočila jsem na sedadle jako malá holka. Kde se to ve mně bere? Takhle jsem se naposledy chovala, když mi bylo pět. Ale musím uznat, že mě to baví.

„Jo to chápu“ opět se zasmál. „Ty nemáš řidičák?“

„Ne“ rychle jsem odpověděla a kousla si do chleba.

„Jak to?“ Bedlivě sledoval silnici, ale natáčel ke mně hlavu, aby tím naznačil, že mě poslouchá.

„Vzhledem k tomu že nemám ani auto, který bych mohla řídit tak se mi to vážně nevyplatí“ zakřenila jsem se. Můžu jenom doufat, že mě bude chtít Daniel častěji vozit do školy, abych nemusela jezdit autobusem.

„To bych asi nezvládl“ krátce se na mě podíval a zase začal sledovat cestu před námi.

„Tak mě nic jiného nezbývá“ nabídla jsem mu zbytek své svačiny. Překvapeně se na mě podíval, ale vzal si jí.

„A co Mell?“ Zeptal se s plnou pusou.

„Tu vozí rodiče a navíc bydlí na druhým konci města, takže by to bylo zbytečný“ pokrčila jsem rameny a zadívala jsem se z okýnka.

„Tak když mi budeš nosit nějaký dobrý jídlo tak tě klidně budu vozit každý den do školy“ navrhl, když dojedl můj chleba. V hrudi mi vzplál plamínek naděje.

„Vážně? Klidně ti budu přispívat i na benzín nebo ti budu dělat úkoly“ vyhrkla jsem nadšeně.

„To je v pohodě. Myslím, že mi budou stačit podobný snídaně“ pobaveně se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Platí. Vážně ti moc děkuju“ bezmyšlenkovitě jsem ho objala. Cítila jsem, jak se napnul, ale pak se uvolnil a potichu se zasmál.

„Vždyť to nic není a jídlo se neodmítá“ zazubil se na mě, když jsem se zase vrátila na své místo. „Jestli chceš, můžu tě odvést i ze školy.“

„To po tobě nemůžu chtít“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. ,,A navíc mám trénink.“

„Mně to nevadí. Můžu na tebe počkat“ pokrčil rameny a vjel na parkoviště u naší školy.

„Už toho pro mě děláš dost. Ale děkuju za nabídku. Já si nějak poradím“ usmála jsem se na něj, když zaparkoval nedaleko vchodu do školy.

„Tak tě může odvést Jonah“ navrhl s úsměvem. Vyděšeně jsem na něj vytřeštila oči. Něco ví.

„Cože?“ Vyjekla jsem přiškrceně.

„Vždyť už tě jednou odvezl a myslím, že mu to nebude vadit ani teď“ nevšiml si mého hlasu ani výrazu. Vypnul motor a otevřel dveře.

„To radši půjdu pěšky“ zamumlala jsem si sama pro sebe, když jsem vystupovala. Přes rameno jsem si hodila batoh, vyrazila jsem ke škole a houkla jsem na Daniela poděkování. Když jsem šla přes parkoviště, měla jsem pocit jako by se na mě všichni dívali. Rychle jsem vlítla do školy, na chvíli se zastavila u skříňky a běžela jsem rovnou do třídy.