Vládkyně živlů

Sever

Severní zámek se ani v nejmenším nepodobal tomu pohádkovému jižnímu, kde sídlila královská rodina. Zdobily ho rampouchy, byl zasněžený, ale rozhodně ne zanedbaný. Jako by všechen ten sníh přesně věděl, kam má dopadnout, jako by byly rampouchy tvarované speciální formou.

Čtyři strážkyně živlů se objevily přímo před bránou. Wendy se i po dvou měsících v roli princezny kouzelné říše stále divila, jak různorodá magie vlastně je. Dávno věděla, že se může přesouvat pomocí portálů mezi světy, ale co netušila, bylo, že tu existuje něco obdobného na přesun uvnitř jednoho světa.

Evelyn se sice stále nepřenesla přes to, co jí Wendy řekla, ale navenek působila zcela vyrovnaně. Protože ani Alchemy na Severu ještě nebyla, vedla je právě Eve, která měla samozřejmě všechno načteno z knížek.

Když se dostali ke vstupní bráně, stráže jim zatarasili cestu. „Jste očekávané?" zeptal se strojeně jeden z nich.

„Ne," odpověděla Wendy. „Ale to snad..."

„Máme rozkazy," přerušil ji strážce. „Pokud nejste očekávané, odejděte."

Wendy se už chystala něco namítnout, ale Alchemy jí položila ruku na rameno, aby ji zastavila. „Nech to na mně," mrkla na ni. „Podívejte se, odvádíte svou práci skvěle, ale my opravdu potřebujeme s vévodkyní Imrin a princeznou Alinci mluvit. Jsem korunní princezna Alchemina a tohle jsou ostatní strážkyně živlů." Stále mluvila klidně. „Proto vás prosím, abyste je informovali, že jsme tady. My na ně klidně počkáme."

Strážci se na sebe podívali s beznadějí ve tvářích. Ani jeden z nich korunní princeznu nikdy neviděl a nedokázal posoudit, zda je to opravdu ona. Nakonec se přece jen dohodli, že to risknou. Čtyři obyčejná děvčata, která mohla být nanejvýš vládkyněmi, by se zámkem nic tak rychle nedokázala provést, ale vykázat a znepřátelit si budoucí královnu země bylo daleko horší než naštvat vévodkyni Imrin.

Muž se vytratil a Faith, zvyklá na teplé faracijské podnebí, se začala třást zimou. „Počkáme tady? Skvělý nápad, Alchemy, vážně," ušklíbla se na svou sestřenici, která jen pokrčila rameny a čekala.

Strážce se brzy vrátil i s nějakou ženou, která čtyři princezny okamžitě poznala. Probodla oba muže vražedným pohledem a objasnila jim, kdo před nimi stojí. Ti, vyděšení z trestu, se poklonili, jak jen jim jejich zbroj dovolovala. Dívky kolem nich následovaly ženu do zámku, jen Allie se zdržela, aby jim řekla, že se nic nestalo.

Žena, která pro ně přišla, se představila jako lady Werena, avšak její jméno vrtalo hlavou jenom Wendy. Řekla jim, že se stará o všechny důležité záležitosti okolo Imrinina života, aby jí ho co nejvíce usnadnila.

Imrin s Alinci seděly zrovna v nějakém salónku a povídaly si. Jakmile zjistily, že příchozí jsou opravdu korunní princezny čtyř říší, okamžitě vstaly a poklonily se.

Imrin promluvila jako první: „Ahoj, holky!" zaznělo zvesela. „Co vás sem přivádí? Sedněte si." Okamžitě zaúkolovala komornou, aby přinesla nějaký čaj a sušenky.

„Vlastně jsme přišly za tebou, teto Alinci," řekla Alchemy. Ostatní jen přikývly na souhlas a posadily se.

„Za mnou?" podivila se Alinci.

„Ano," odpověděla Wendy a přešla rovnou k věci. „Chceme se tě zeptat, jestli něco víš o věci zvané dar Wentusiy."

Imrin pohlédla na matku a poté na Werenu, která seděla opodál. Alinci se tedy ujala slova: „Vím to, co všichni. Vím, že existuje, vím, že se ztratil, vím, do čeho byl vložen. Víc opravdu ne. Tuším, na co se chceš zeptat, Wendalin. Jestli náhodou není ztracený mojí vinou. Pravdou je, že jsem ho, stejně jako všichni ostatní, neviděla od korunovace tvé matky. Mrzí mě to, ale nemůžu vám pomoct."

Strážkyně se na sebe zoufale podívaly a povzdechly si. Teď už si byly jisté, že jestli král žádal někoho o pomoc s ukrytím koruny, pak to jeho milenka nebyla. Wendy zaměřila oči také na sestru, ovšem ta v tu chvíli byla lehce duchem nepřítomná.

„Imrin, jsi v pohodě?" probrala ji z transu sestra.

Dívka neodpověděla. Zdálo se, že chce, ale jako by jí v tom něco bránilo. Místo toho jen upírala pohled na lady Werenu, která stáčela oči jinam.

„Fajn, co se tady děje? Imrin očividně něco ví, a pokud se nemýlím, jméno Werena není na Adallin úplně obvyklé." Wendy vypadala opravdu naštvaně. Měla pocit, že se před ní všichni snaží ukrývat nějaká tajemství.

Lady Werena si povzdechla. „Ale nesmíte nás soudit, slibte nám to. Měly jsme strach z Wancera."

„Znala jste ho? Nemluvíte o něm jako o králi."

„Znala jsem ho až moc dobře. Můj osud byl dost podobný tomu Imrininu. Není totiž tak úplně pravda, že královna Witalia, tedy Wancerova matka, měla jen jednoho syna. Spíš je to zamlčení skutečnosti. Měla jen jednoho syna, ale další tři dcery. Já jsem jedna z nich, svého času korunní princezna Werena de Wentusia."

„To není možné!" zapištěla Evelyn vyděšeně. „Proč by se královnou stala teta Will, kdyby byly na Wentusii tři královské princezny?"

Lady Werena posmutněla. „To mi ani nepřipomínejte..."

Slova se ujala Im. „Jak už teta Werena řekla, měly jsme podobný osud. Já jsem sice jenom levoboček, ale obě jsme potomky vodních vládců. Jenže na rozdíl od tety Wereny a jejích sester..." dramaticky se odmlčela, „...já nějaké schopnosti mám."

Děvčata zalapala po dechu. Najednou do sebe začalo všechno zapadat. „Takže máma je královna, protože vy a vaše sestry nevládnete vodě?" ujasňovala si to Wendalin. „Jak je to ale možné?"

„Jde o to, že když se narodí třeba dvojčata, geny vládců živlů se dělí mezi dvě děti," vysvětlovala Werena. „Půlí se jejich počet u jednoho a tihle vládci pak mají menší sílu," vysvětlovala. Strážkyně se ale pořád tvářily velmi nechápavě. „Já, Walisa a Wirra jsme trojčata, ještě k tomu jednovaječná. Řekla bych, že zkrátka nemáme dost genů ani na malé kouzlo."

Jako první se vzpamatovala Faith. „Fajn. Takže další ukrytí příbuzní. Nebudeme se ptát, kde Walisa a Wirra jsou, to nám možná někdy řeknete sama. Mě by ale vážně zajímalo, jakou má tohle další wentusijské rodinné drama souvislost s tím, co hledáme."

„Byla jsem to já, chápeš?! Je to všechno jenom moje vina!" vyjela na ni najednou Imrin a prudce vstala. Otočila se k dívkám zády, aby jim nemusela pohlédnout do očí. „Máma nic neví. Nemohla to vědět, když jí táta nikdy o srdci Wentusiy neřekl," promluvila tiše. „Jednoho dne ke mně přišel s tetou Wirrou a s korunkou. Protože ona nebyla vodní vládce, dokázala se kamene dotknout. Položila mi ji na hlavu a čekala. Viděla jsem v jejích očích obavy. Viděla jsem také naději v otcových očích.

Imrin se zdráhala. Sklopila oči a nechala se obejmout od matky. Napětí v místnosti by se v tu chvíli dalo krájet. Žádná z přítomných se neodvažovala nic říct, všechny se bály zeptat, jak Imin příběh pokračoval.

„Vzpomínám si, že Wirra zmizela krátce před tím, než se projevily Imrininy síly," zauvažovala nahlas Alinci. „Walisu si ale moc nevybavuji, myslím, že jsem ji naposledy viděla na Eileenině svatbě."

„Naposledy se na Wentusii objevila před patnácti lety, když přinesla Will Semirovu dýku," pokračovala lady Werena. „Bylo to strašné, jak jsem postupně přišla o sestry."

Evelyn se zajíkla: „Takže už nežijí?" zeptala se nejistě.

„U wentusijské vlny, to ne!" brzdila ji Werena. „Vím, že jsou naživu, cítím to. Jenom jsem je velmi dlouho neviděla."

„Stejně to pořád nechápu," zabrblala Faith, „vysvětlí mi to konečně někdo?"

Werena si povzdechla. „Wancer nevěděl, že Wendalin přežila Willin útěk. Wirra ho v té nevědomosti pochopitelně podporovala. Vždycky z něj měla největší strach, ale také byla velmi chrabrá. Chtěla se mu postavit ode dne, kdy jí v pěti letech sebral její oblíbenou panenku. Je tedy dost pravděpodobné, že korunku má ona."