Vládkyně živlů

Voda

Wendy vstoupila do školní budovy a povzdechla si. Další nudný školní den. Hned se k ní přitočila její nejlepší kamarádka Hadley. Vypadala smutně, proto ji Wendy objala kolem ramen.

"Stěhujeme se," šeptla Hadley, "máma s tátou se rozvádějí a ona chce, abych šla s ní. Táta se stěhuje taky, ale u něj bych alespoň nemusela měnit školu."

"Proč teda nezůstaneš s tátou? Přece jsi dost stará na vlastní rozhodnutí, ne?" zeptala se jí kamarádka.

"Mám se odstěhovat s mámou a měnit školu nebo s tátou za jeho milenkou a zůstat na téhle škole? Těžké rozhodnutí," zasměje se dívka, "ne, já nechci bydlet s ženskou, co mi odvedla taťku. Dost, že tam budu jezdit."

Wendy se ten den vrátila domů neobvykle pozdě. Pomáhala totiž Hadley s balením. Máma si ji odchytla hned ve dveřích.

"Kde jsi byla? Málem jsem tu umřela strachy! Víš vůbec, kolik je hodin?" rozkřikla se.

"Byla jsem u Hadley, mami. Stěhuje se a tak jsem jí pomáhala. Je to moje jediná kamarádka a teď už nemám ani ji, odjíždí!" odpověděla dívka a do očí se jí začaly řinout slzy.

"Nekřič na mě, mladá dámo. Teď bys na ni stejně neměla čas, protože tě čeká tak měsíc zaracha, minimálně."

Wendy naštvaně sepnula ruce v pěst, ale než stačila něco říct, uviděla vodu tryskající ze dřezu. "Ehm.. mami? Asi se něco stalo s trubkami," upozornila mamku. Všimla si, že se máma na miliontinu vteřiny zatvářila šťastně, ale myslela si, že se jí to jenom zdálo.

"Postarám se o to. Běž," pověděla a její dcera poslušně opustila místnost. Wilhemina jenom mávla rukou a bylo po problému. Aby ale zamaskovala rychlost, předstírala, že vytírá podlahu v kuchyni od vody, která vytekla.

***

Další týdny ve škole byly stále stejné. Sama seděla na obědě, sama seděla v lavici, sama chodila do i ze školy. Wendy přišly všechny dny děsně monotónní. Až jednoho dne spatřila v jídelně tři zvláštní dívky, kterých si nikdy předtím nevšimla. Později se doslechla, že jsou to prý výměnné studentky odněkud ze pryč.

Znovu nadešel oběd. Wendy seděla jak jinak než sama, ale po pár minutách se k ní začaly přibližovat ony tři dívky. Bez jídla, bez tašky s učebnicemi. Prostě si přisedly a jenom se na sebe dívaly. Vypadalo to, jako by se na něčem beze slov domlouvaly.

"Promiňte, holky, ale tohle je dost divné. Nechcete na sebe mrkat jinde?" řekla jim Wendy. Holky se na ni podívaly a navzájem na sebe kývly. Následně se k Wendy otočily.

"Ty jsi Wendy, viď?" zeptala se drobná černovláska. Wendy přikývla a prohlédla si zbylé dvě dívky. Jedna měla vlasy zrzavé a druhá vypadala na přírodní hnědou.

"Odkud znáš mé jméno?" nechápala Wendy.

"Víme toho hodně. Známe třeba tvého otce i bratra," spustila zrzka. Vzápětí si dala ruku na pusu.

"Faith!" okřikly ji obě dívky, ale už bylo pozdě. Wendy slyšela příliš mnoho.

"Holky, já nemám bratra. A otec zemřel," ohradila se.

"Wendy, podívej," začala brunetka zachraňovat situaci, "ty jsi jiná, než ostatní holky. Nevšimla sis, že se kolem tebe něco děje?"

"A co by se mělo dít? Jen vy tři jste totálně šáhlé. Jdu pryč. Faith a Faithiny kámošky, těšilo mě." Zvedla se a odešla.

***

Znovu však tři holky potkala u sebe doma, právě si o něčem povídaly s její mámou.

"...nemůžete jí to říct, ještě není připravená," řekla Wilhemina.

"Zásadně nesouhlasím, královno, sama víš, že se mělo ukázat znamení, jakmile bude. Jakmile nabude svých sil. A ukázalo se. I ty sis všimla, že Wendy už není jako dřív," argumentovala Faith.

"Mami? Nechceš mi něco říct?" přerušila debatu Wendy dřív, než stihla její máma cokoliv namítnout. Jen si povzdechla a pokynula dceři, aby se posadila.

"Je to dlouhý příběh..." spustila.

"Mám času dost," odvětila odhodlaně a čekala, kdy konečně začne.

"Tak fajn," začala, "před patnácti lety jsme spolu ty a já přišly sem. Na Zemi. Žily jsme předtím na krásné planetě jménem Wentusia, společně s tvým otcem... a tvým o pět let starším bratrem." Wendy na ni šokovaně hleděla. Ne proto, že by něco zjistila, ale proto, že máma zněla jako šílenec. Pokračovala: "Vím, co si myslíš, ale všechno je pravda. Já jsem vládla jako královna a tvůj otec byl sice král, ale hlavní slovo bylo vždy to moje, protože naše společnost byla matriarchální. Jako že vládne žena. Když se narodil Wyatt, otec si myslel, že už znovu neporodím a Wentusia získá prvního dědice koruny. Já jsem ale znovu otěhotněla a narodila ses ty. Skrývali jsme tě tehdy před veřejností, ale jakmile někdo z paláce vynesl, že mám dceru, musely jsme pryč. Ne kvůli obyvatelům, ale kvůli otci. Chtěl tě zabít, byť jsi byla jeho jediná dcera. Odnesla jsem tě proto portálem sem, kde jsem čekala, dokud se neobjeví tyhle tři dívky. Bylo předurčeno, že čtyři dívky - princezny Wendy, Faith, Evelyn a Alchemy - zachrání živelnou planetu Wentusii před princem Wyattem a navrátí jí právoplatného dědice trůnu. A tím jsi ty, dcero. Ty jsi princezna Wendalin de Wentusia a musíš jít za svým osudem." Poslední věty Wilhemina skoro chrlila. Wendy konečně vypadala, že jí věří.

"Ale jak dokáží čtyři holky jenom tak porazit armádu vojáků, kterou předpokládám, že on má?"

Matka mávla rukou a ze sklenice na stole se začala vznášet voda a vytvářet různé útvary ve vzduchu. "Naše planeta je jedna ze čtyř živelných. Voda, oheň, země a vzduch. Královská rodina ji sice ovládá, ale ty.. ty, drahé dítě, jsi víc. Ty a tyto tři dívky jste strážkyněmi a opatrovnicemi těchto sil. Ty dokážeš vodu tvořit, on ani já ne. Tehdy, když nám bouchly trubky, jsi je vyburcovala ty. Byla jsi naštvaná a voda tě poslechla." Wendy se podívala na své ruce a v ten moment jí z nich začala téct voda.