Vládkyně živlů

Ocel

„V tomhle mám jako bojovat?" Wendy na sebe hleděla do zrcadla ve svém pokoji a prohlížela si modré triko bez ramen s tříčtvrtečním rukávem a šortkovou sukni stejné barvy. „Vždyť se v tom vůbec necítím." Uběhly už dva týdny, co se dívka se svou matkou objevila zpátky v magické dimenzi.

„Vypadáš opravdu komicky," smála se strážkyně ohně.

„Zmlkni, Faith," uzemnila ji Eve. „Dělá si z tebe dobrý den, Wendy. Moc ti to sluší. A musíš v tom bojovat. Je to žáruvzdorné."

„Nezakrývá mi to ani půl těla. Jak mě to ochrání před ohněm?"

„Faith, prosím, buď užitečná," pokynula Evelyn na sestřenku. Ta s radostí přikývla a vystřelila ohnivou kouli. Ta těsně před princeznou z Wentusie zastavila a stejnou rychlostí se vrátila k Faith, která s ní zapálila dřevo v krbu.

„Páni. To je něco."

„Vládci vzduchu snadno odrážení oheň, násobí ho a posílají zpět na nás. Je to naše ochrana," objasnila Ferafaith. „Když je teď Amin s Wyattem, je dost možné, že má s sebou další vládce."

„Připrav se, Poslední dcero Wentusie," pronesla Alchemy, která právě vstoupila do dívčiny ložnice, „čeká tě návrat do rodné vlasti."

***

Dívky stály před portálem mířícím na Eriu. Všechny měly stejné oblečení, každá ve své barvě – Wendy azurově modré, Faith mandarinkově oranžové, Evelyn limetkově zelené a Alchemy v odstínu holubí šedi.

Vstopily na Zemi a hned k nim přispěchala jedna z Eileeniných služebných. „Královna vás očekává," řekla strážkyním živlů a nasměrovala je do salonku.

„Nemyslím si, že útok je dobrý nápad. Wendalin se stále neumí pořádně ovládat," argumentovala zmíněná žena proti dívkám.

„Ale mami..."

„Už jsem řekla, Evelyn. Zůstaneš," řekla bez zaváhání.

„Dovoluji si nesouhlasit, královno," odporovala drsně Wendy. Mísil se v ní vztek a strach, naštvalo ji i to, že jim teta brání. „Mysli na svůj národ. Nechala bys ho ve spárech Wyatta, Amin a Ethana? Do háje, tady přece nejde o nějaký útok. Jde tady o ty lidi, kteří už patnáct let žijí pod krutovládou Wyatta a mého otce. Jde přece o naději pro wentusijský lid, o naději, že jim brzy skončí nesvoboda. Prostě tam musíme. Musíme dát wentusijským naději a ukázat jim, že nemáme strach postavit se dvěma vládcům. Pokud dostaneme vojáky na svou stranu, bude jednodušší vzít Wyattovi jeho neprávem vydobytý trůn."

Eileen zírala jako opařená. Nejen ona. Pusu dokořán měly i zbývající tři princezny. Takovouhle reakci si většinou vymohla jenom Ariadne, když lehce zvýšila hlas.

„Dobře, Wendalin. Máš pravdu. Ale slib mi, Evelyn, že na sebe budeš dávat pozor."

„Budu, matko. Neměj o mě strach." Objaly se a děvčata nastoupila před portál mířící na planetu vody.

„Už jste tam někdy byly?" zeptala se Wendy.

„Já ano, když mi byly dva. Nic si z toho nepamatuju," zasmála se Alchemina.

Evelyn chytila za ruku Faith, čímž způsobila řetězovou reakci, kdy se Faith chytila Wenn a ta zase Alchemy.

„Jdeme na to," pokynula Wendalin. „Za svobodnou Wentusii!"

„Za svobodnou Wentusii!" zvolaly ostatní unisono a všechny naráz prošly portálem.

Přestože byl Wyatt tyran, musela princezna uznat, že o svou zemi se stará. Vodopády, rybníky, jezera, moře, všude čistá a průzračná voda. Tráva byla nádherně zelená a sem tam člověk spatřil i nějaké to zvířátko.

„Vida, vida, vida. Kohopak to tu máme? Moje malá sestřička rozjímá nad svým královstvím?"

„Wyatt," procedila blondýnka skrz zuby.

„Věděl jsem, že neodoláš. Bylo mi jasné, že se objevíte. Celou dobu čekám, až se tě konečně zbavím. ... Počkat, kde jsou ty další dvě?!"

„Tady!" zvolala Faith a praštila ho po hlavě kusem nějakého plechu. Vojáci mu už už chtěli pomoct, ale během Wyattova proslovu jim Eve nenápadně připevnila nohy k zemi a ruce spojila kořeny.

Alchemy jakožto strážkyně vzduchu mohla létat (já podle mámy dokážu dýchat pod vodou, ale v rámci zachování svého zdraví jsem to ještě nezkoušela), proto se vznesla a promluvila.

„Občané Wentusie, slyšte. Já, princezna Alchemina d'Adallin, strážkyně vzduchu, dědička adallinského trůnu a vévodkyně ze Západní Adallin vám přináším novinky!" volala na všechny strany. „Vaše princezna, Wendalin, dcera královny Wilheminy a krále Wancera, se vrací domů." Alchemy máchla dvakrát ve vzduchu a poryv větru vynesl Wendy do výšky.

„Zdravím," řekla mírně. To je ona! Je to pravda! Vrátila se? Budeme žít v míru! zaslechla z mnoha stran. Najednou ucítila podporu kamarádek a svého lidu a její obavy byly ty tam.

„Wentusijští! Slibuju vám při síle wentusijských vln, že porazíme prince Wyatta, přivedeme do království mír a Wentusia bude opět svobodnou říší! Samy na to ale nestačíme. Lidé Wentusie, ti z vás, kteří už dál nesnesete bratrovu krutovládu, pojďte a přidejte se k nám. Společně ho přemůžeme. Společně ho porazíme. Společně získáme naši zemi zpátky. SPOLEČNĚ! Kdo se přidá k vládkyním živlů?"

Samotnou ji překvapilo, jaká energie z ní sálala. Vojáci ale mlčeli.

„Já se k tobě přidám, princezno," zaslechla náhle. Otočila se za zvukem a zahlédla obrněného muže s dlouhým bílým plnovousem a tajemným mečem. Slétla s Alchemy blíž k němu.

„Mistr kouzelné ocele, Semir," pošeptala jí Evelyn, která mezitím spolu s Faith doběhla.

„Je mi velkou ctí, mistře," poklonila se jemně dívka a ostatní ji následovaly.

„Potěšení je na mé straně, princezno Wendalin. Kdysi jsem pomáhal tvé matce uprchnout. Dnes pomohu tobě."

„Prosím, oslovujte mě Wendy," usmála se na něj. „Omluvte mou smělost, pane, ale co přesně znamená váš titul?"

„Kouzelná ocel je jedním z nedůležitějších klenotů magického vesmíru. Z ní se vyrábějí meče, které pohlcují nebo odrážejí energii vyslanou vládci magie. Já svůj titul získal před dvěma sty padesáti sedmi lety, tehdy jsem absolvoval akademii. Jsem teď jeden z devíti kovářů kouzelné zbroje. Tvé matce jsem k jejímu útěku zhotovil dýku, která odrazila každé Wancerovo nebo Alinciino kouzlo. Mimochodem, na tu ženu byste si měly dávat pozor, čas od času se tu objeví."

„Alinci? Kdo je to?"

Evelyn chytila Wendy za ruku. „Wenn... je to sestřenice našich matek. Alinci je Imrinina máma."