Vládkyně živlů

Srdce

Dny ubíhaly jako voda ve wentusijských tůních a zdálo se, že i situace kolem Wyatta se na chvíli uklidnila. Wendy se dokonce začala smiřovat s myšlenkou, že je princezna nějaké kouzelné země, ale stále se jí stýskalo po Hadley. Vše by ovšem bylo v pořádku, kdyby se s její hlavou nezačalo dít něco velmi zvláštního. Docházelo jí to, když se jednou bavila s mistrem Semirem o starobylých živelných královských rodech, které spojily čtyři dcery její babičky.

Wendy zavrtěla hlavou, jako by z ní tu myšlenku chtěla vytřást. V tu chvíli jí došlo, co se s ní vlastně děje. Prudce se zvedla ze židle, kterou tím shodila, ještě rychleji otevřela dveře a vyběhla z komnaty ven. Komorná sedící za dveřmi se jen tak tak stihla zvednout a udržet se svou princeznou krok.

Dívka proběhla polovinu paláce a zastavila až u nejzápadnější komnaty. Všimla si, že před ní jsou dvě mladá děvčata, komorné, jedno v padnoucí šedé uniformě a druhé tomtéž oděvu světle zelené barvy. Wendalin se obrátila na svůj věrný ocásek, jako by si té osůbky všimla až teď. „Lindy, zůstaň tu s ostatními komornými." Ta se poklonila, otevřela dveře do komnaty princezny Alcheminy a pak je za Wendy znovu zavřela.

Uvnitř na nádherné posteli seděly Alchemy s Eve a povídaly si. První si nově příchozí všimla strážkyně vzduchu. „Wendy!" rozzářila se. „Co tu děláš? Pojď si sednout k nám."

„Musím s tebou mluvit, Allie, je to důležité." Nervózně zabloudila pohledem k Evelyn. „Ale nesmí to vědět Faith. Bojím se i tvojí reakce, Eve, natož její."

Princezna z Eriy taktně přešla zkrácení svého jména. Chytila sestřenici za ruku. „Povídej," řekla s úsměvem.

Wendy se nervózně kousla do rtu a zhluboka nadechla. „Jde o Ethana..."

„O Ethana? O mého něco jako bratránka Ethana?"

„Ano," přikývla blondýnka, „přesně o toho." Raději pustila Evelyninu ruku, zřejmě ze strachu o vlastní život. „Já... totiž..."

„Tak už se vymáčkni, Wenn. Leze to z tebe jak z chlupaté deky," ušklíbla se Alchemy.

„Já nevím, jak to mám říct. Prostě... asi jsem se do něj zamilovala. Tak a je to venku!" Přestože si Wendy znatelně oddechla, Evelyn se vyděšeně zajíkla a údivem otevřela pusu, kterou schovala do dlaní.

„Wendy, to přece nesmíš!"

„Evelyn, nech ji být. Tohle se ovlivnit nedá," zastala se své sestřenice Allie.

Evelyn poprvé nevypadala klidně. „Jak ji mám nechat být? Zamilovat se do nepřítele? To je jak červená knihovna. Navíc je to přece náš příbuzný, je to incest."

„Je to tvůj příbuzný, ne náš, Evelyn," mírnila ji strážkyně vzduchu. „Možná bys měla jít. Probereme to s Wendy o samotě, ty jsi hodně zaujatá."

Evelyn si jen povzdechla, chvíli přemýšlela, a nakonec se z postele přece jen zvedla a spolu se svou komornou Sindy odešla.

Princezny zůstaly v komnatě ještě několik dalších hodin. Brzy se k nim připojila také Faith, a přestože se diskuze dávno stočila jiným směrem, žádná z dívek nedokázala být obyčejně šťastná jako normální puberťačka. Alchemy navíc čím dál víc trápilo, že její milovaná starší sestra, k níž vždy vzhlížela, stojí na druhé straně.

Krátce po setmění se objevila Sindy, Evelynina komorná, jako vichřice vtrhla dovnitř, ani nezaklepala. Svou chybu si nejspíše ihned uvědomila, protože zacouvala a napravila ji. Poklonila se a promluvila k Alchemy: „Promiňte mou neurvalost, vaše výsosti," stále zůstávala v poklonce, zřejmě se jí ostýchala podívat do očí, „její veličenstvo královna matka a mistr Semir si vás všechny okamžitě žádají v knihovně."

Dívky se bez rozmýšlení zvedly a rychlým krokem zamířily do knihovny. Mině se najednou vybavily všechny ty vzpomínky, kdy si tu jako bezstarostné dítě hrála se sestrou a Imrin. Všechny tři princezny se poklonily babičce, protože to od nich vyžadovala královská etiketa, poté ji jako milující vnučky objaly a připojily se k Evelyn ke stolu. Kromě nich seděla v místnosti ještě Will.

„Výborně. Teď, když jsme tu všichni, můžeme začít. Před pár dny jsem se vrátil z Eriy, kde jsem se dozvěděl velice zajímavou věc." V tu chvíli upřel oči na Amaryllis, jako by snad čekal její souhlas. Ona jen přikývla. „Měl jsem za to, že se jedná jenom o mýtus, což mi královna Wilhemina naneštěstí vyvrátila."

Jmenovaná se teď ujala slova. „Jde o zvláštní modrý drahokam, říká se mu dar nebo také srdce Wentusiy. Nejedná se o mýtus. Před mnoha staletími byl vložen do korunky, která se po generace předává mezi královnami. Má velkou moc, která mimo jiné způsobuje, že se ho vodovládce nemůže dotknout, pokud není dědicem trůnu nebo právoplatným vladařem. Na hlavě pravého dědice trůnu se ten kámen rozzáří." Odmlčela se, snad aby zadržela slzy.

Babička položila dceři utěšitelsky ruku na rameno. „Korunka se rozzářila na korunovaci královny Wilheminy," pokračoval za ni mistr Semir, „ale od té doby už ji nikdo neviděl."

„Wyatt se sice koruny dotknout nemůže, ale i přesto máme strach, že ji chce zničit. Když jste byly na Wentusii, nikdo se k vám nechtěl přidat. Báli se, že je to lest," promluvila konečně Amaryllis. „Jestli si tehdy nebyli jistí, že jsi opravdu druhé dítě krále Wancera a královny Wilheminy, pak je to skoro stoprocentní. Koruna, která se rozzáří na hlavě dědice trůnu, by jen utvrdila lid v tom, co on se jim tak usilovně snaží vyvrátit – že Poslední dcera Wentusie není jen výmysl. Dar Wentusiy je sice velmi silný, ale není nezničitelný. A jestli mu s tím pomůže Amin nebo Ethan, tvá země uvadne, Wendy. Ta průzračná jezera, oceány... životní síla tvé planety zmizí."

Wendy se na chvíli zamyslela. „No ale jestli korunku najdeme jako první, zvládneme Wyatta s její pomocí porazit?"

„Je ztracená. Už čtyřiadvacet let ji nikdo neviděl. Navíc to není zbraň, jako spíš účinná obrana. Posílí tě, aby ses bránila, ale je to vodní kámen, neublíží jinému vodovládci," zavrtěla hlavou Will. „Beztak ji někam ukryl Wancer, když chtěl s Alinci udělat Imrin královnou."

„Mami!" vyhrkla najednou její dcera. „Ty jsi génius!" Wilhemina se na ni nechápavě podívala. „Alinci přece! Jestli tu korunu chtěl ukrýt otec, nemohl se jí sám dotknout, sami jste to říkali. Musel mu někdo pomáhat. Imrinina máma musí vědět, kde je tvoje koruna schovaná."

Wilhemina se na svou dceru pyšně usmála. „Ne moje, zlato. Už dávno jsi dokázala, že je tvoje."