Restart ✔

3.

,,Urarako?! Co tady děláš?!" Přede dveřmi se na mě usmívala Uraraka. Nevěřícně jsem koukal. Jak zjistila, kde bydlím?

,,Ahoj, asi jsem tě překvapila. Nezlob se, ale podívala jsem se do tvé žákovské." Trochu zaraženě jsem jí pozoroval, ale poté se na ní usmál.

,,To nevadí, jestli chceš pojď dál" A rukou jsem jí naznačil, že má jít dovnitř. Poslechla tedy a vešla.

,,Chtěla jsem ti to vynahradit za to, že jsem s tebou nemohlo jít domů, al-" Změřila jsi mě pohledem a zorničky se jí rozšířili. ,,Co se ti proboha stalo?!" Očividně jí vylekalo moje tělo. Nojo, vždyť já na sobě měl jen kalhoty a na hrudi se už rýsovaly modřiny. Můj roztržený ret s oteklou tváří tomu taky moc nepomohly.

,, T-to n-nic, jen jsem spadl, přesně tak, spadl jsem tady ze schodů" Nejistě jsem se podrbal na týle a už teď věděl, že mi to nesežrala.

,,Zmlátili tě, že jo? Ti kluci, co se okolo tebe pořád motají. Myslela jsem, že to přejde, že je prostě přestaneš bavit. Nevěděla jsem, že zacházeli až takhle daleko. Je to moje chyba. Kdybych šla s tebou domů, nic by se nestalo" Její pohled byl nyní plný lítosti a stydlivě ho klopila k zemi. Nemůžu tomu věřit. Opravdu si něco takového vyčítá? Musel jsem se usmát a přišel jsem blíž.

,,Ty za to nemůžeš, stalo by se později, třeba na chodbě, kde to nikdo neuvidí. Nechci aby jsi si to vyčítala, prostě to teď uzavřeme, dobře?" Snažil jsem se být opravdu milý, nechtěl jsem, aby do toho strkala nos a něco se jí stalo.

Uraraka přikývla, ale trvala na tom, že mi to ošetří. A tak jsem tam s červenými tvářemi seděl a nemohl se dočkat, až si budu moct vzít tričko. Ne, že by se mi Uraraka líbila, to rozhodně ne, ale já jsem se příšerně styděl. Tím zase nechci říct, že je Uraraka ošklivá, náhodou je opravdu pěkná, ale mě holky prostě nikdy nevzrušovali.

Když byla hotová a já si konečně mohl vzít triko, došla mi jedna zásadní věc, nebo spíš věta; ,,Nechceš jí do toho tahat, ne?"

,, Víš, pro tvoje dobro by jsi se semnou měla přestat bavit" Slyšel jsem, jak si povzdechla.

,,Tak o tohle tu šlo. Nepletu se, ne? Nemám v plánu přestat se s tebou bavit. Kolik přátel jsi měl? Ani jednoho, viď? Nemusíš odpovídat, jsi opravdu čitelný" Milé se pousmála a chytila mě za ruku, stisk jsem jí oplatil a vděčně se usmál. Byl jsem překvapený, byla narozdíl ode mně tak statečná a odvážná, opravdu jsem jí obdivoval. Bylo to jak říkal Todoroki, jsem příliš čitelný.

,,Tak já půjdu, uvidíme se zítra, ahoj" Zamávala mi a zamířila pryč. Mával jsem jí celou dobu, dokud nezašla za roh a nebyla vidět. Zavřel jsem dveře a šel jsem do pokoje dodělat úkoly.

Ani ne za hodinu přišla mamka která mi oznámila, že odteď bude dělat noční, takže jí ráno neuvidím a odcházet bude ve čtyři. Takže budu doma skoro pořád sám, to mi ani tak nevadilo. Koneckonců jsem nevěděl, co mi příště provedou.

Ještě jsem si vzal led na moji tvář a s tím si šel konečně lehnout do postele.

Ani dnes mi nedělalo problém usnout, ostatně jako každý večer, od doby co jsem přišel na U. A.
_________________________________________________

,,Can we pretend that airplanes in the night sky are like shoo-"

Líně jsem vypl svůj budík a posadil se. Protáhl jsem se a zjistil jsem, že mě stále všechno bolí. Takže špatná nálada hned po ránu, bezva.

Jak jsem tušil, matka se ještě nevrátila a tak jsem si udělal snídani a svačinu do školy. Nasypal jsem si do misky lupínky a zalil je mlékem. Potom jsem si šel udělat hygienu a čas se pomalu blížil k době, kdy musím vyrazit. Vzal jsem si tedy mikinu, tašku a obul si boty. Otevřel jsem dveře a zamkl za sebou.

Cesta do školy uběhla rychleji než jsem chtěl a já už zase stál u skříňky. Věděl jsem, že mě pozoruje Todorokiho parta a rozhodl jsem se to ignorovat.

,,Baaaf" Trochu jsem se lekl, když mě někdo chytil za ramena, vzhledem k tomu, že nejsem zvyklý, když se mě někdo dotýká, ale poznal jsem hlas a tak jsem nezaujatě dál uklízel věci do skříňky.

,,Dobré ráno Urarako" Usmál jsem se na ni, ale smích mě přešel v momentě, kdy jsem viděl, že jejich parta jde směrem k nám, než se zastavili přímo před námi. Moje tělo bylo najednou hrozně těžké, a já cítil, jak jsem ztuhl.

,, Hele hele, podívejme se. Vypadá to, že si Deku našel kamarádku, to musí být stejný ubožák jako on, když je v jeho přítomnosti. Že bychom jí taky něco ukázali?" Rozchechtal se Bakugou a zbytek jeho party s ním, Todoroki mě jen propaloval pohledem jeho uhrančivých očí.

Ochranitelsky jsem si stoupl před Uraraku, což je rozchechtalo ještě víc. V její přítomnosti jsem měl najednou odvahu, jakoby jí na mě přenášela. Když se začal Bakugou přibližovat, zatarasil mu cestu vysoký modrovlasý kluk s brýlemi.

,,Nějaký problém? Jsem předseda třídy prvního ročníku, myslím, že byste je měli nechat na pokoji a odejít" Viděl jsem, jak Bakugou zatl čelist a klouby na rukou mu zbělali, očividně nechtěl přijít o zábavu.

,,Hej Bakugou, je to pravda? Myslel jsem si, že předsedou budeš ty, a ne tenhle" Rozchechtalal se nějaký třeťák.

,,Drž hubu, nebo ti jednu vrazim. Nestál jsem o něco tak imbecilního jako je post předsedy" Ostatní po sobě pokukovali. Než se rozhodli otočit. Ačkoli je to předseda prvního ročníku, pořád předsedou je a nechtěli mít asi potíže.

,,Jste v pořádku? Zda se, že jsem přišel právě v čas. Moje jméno je Iida Tenya, moc mě těší" Podle pohledu vypadal, že je chytrý a taky docela přísný, ale to nic nemění na tom, že "mě", nebo respekvive "nás" zachránil.

,,Midoriya Izuku, také mě těší a děkuji moc, opravdu jsi nám pomohl" Potřásl jsem si s ním rukou a u toho se přátelsky usmíval. Stejně jako Uraraka.

,,To nestojí za řeč. Jseš velmi odvážný muž Midoriyo. Viděl jsem, jak jsi jí bránil, to si zaslouží respekt a úctu" Jo a možná taky věci trochu zveličuje, každopádně mnou asi nepohrdá.

,,Nene, to by udělal každý, ale teď bychom měli nejspíš jít na hodinu" Vzhledem k tomu, že začínala zhruba za necelých pět minut. Iida i Uraraka souhlasili.

Ještě jsem si rychle skočil na záchod a když jsem vešel do třídy, zjistil jsem, že Uraraka sedí s nějakou holkou, jež měla nakrátko střižené fialové vlasy. Když si mě všimla omluvně se usmála. Chtěl jsem si tedy sednou do prázdné lavice, ale zamávala na mě zezadu Iida. Usmál jsem se a ocenil, že zase nebudu sedět sám.

,,Nebude ti to vadit?" Ptal jsem se nejistě a přitom si skládal věci na stůl.

,, Jasně že ne, jsme přece přátelé, ne?" Usmál jsem se od ucha k ucha a souhlasil. Už mám dva kamarády, možná to tady zase tak hrozný nebude.

A s tímto vědomím jsem věnoval pozornost vyučující, jež nám oznamovala, že budeme psát test z Fyziky.

Jo jo, nudná kapitola, ale bohužel ty na začátku jsou a i budou... Nedá se nic dělat, ale každopádně se to už pomalu rozjíždí... To nejtěžší pro mě, což je seznamování mám už za sebou a teď to bude spíše o ději.

Doufám, že se vám to líbía nadále i bude.
Budu vděčná za každou ⭐.

_kerria_