Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

21.- Sázka

Paulův pohled :

Poté, co jsme nabourali, když jsme jeli vyzvednout Torda z té policejní stanice, potřebovali jsme odvoz.
Nebyli jsme sice od základny příliš daleko, ale pěšky se mi to vážně jít nechtělo. A to ani Patrykovi.
Žádné MHD tu nebylo a taxi nepřipadalo v úvahu.... Přece nenecháme prozradit naší tajnou základnu.

Chvíli jsme takhle seděli u našeho nabouraného auta, toho stromu, do kterého jsem to podle Pata 'napálil' a přemýšleli jsme, jak se dostat zpět.

"A co takhle zavolat někomu z armády... Ještě tam jsou ta terénní auta, ne?" řekl po poměrně dlouhé době mlčení Patryk.

"To není vůbec špatný nápad. Ale komu chceš volat?"

Na chvíli se zamyslel. "Danovi?"

"Neumí řídit."

"Alexovi?"

"Ten je na marodce."

"Martinovi?"

"Stále nalitej"

"Darwinovi"

"Minulý týden ho přeci odvezli do psychárny. "

"A.. Um..."

"Přemýšlej než něco řekneš." pousmál jsem se.

" A co Alan... S tím přeci nic není.. Teda co si pamatuji."

"To je sice pravda... Aleee... Vážně chceš volat tomuhle šaškovi?"
Nevycházel jsem s ním moc dobře a Patryk to moc dobře věděl. Určitě ho zmínil jen kvůli tomu, aby nás mohl spolu udobřit. To se mu jen tak nepovede.

"Je to naše jediná možnost."
Protočil jsem nad tím očima. Viděl jsem, že mě chce za to pokárat a tak jsem to raději rychle odsouhlasil... Teda.. Dá-li se tomu tak říkat..
"Fájn."
Krapet se usmál. Vytáhnul z kapsy telefon a začal tomu panu doktůrkovi volat.

Dal jsem si ruce za hlavu a opřel se o ten strom. Byla tu příšerná nuda.
Z ničeho nic jsem dostal chuť na cigaretu. Začal jsem prohrávat snad všechny kapsy. Našel jsem jenom zapalovač a prázdnou krabičku od cigaret.

Tak tohle teda budou muka.

Zavřel jsem oči a snažil jsem se Patrykův telefonát ignorovat.
Slunce mě příjemně hřálo, zaposlouchal jsem se do ptačího zpěvu, vítr mě ovíval a čechral mi vlasy. Vše bylo tak uklidňující.
Možná až moc, protože jsem nejspíše usnul.

"Paule! Haló Paule! Nespi! Vstávej!"

"C.. Co.." zamumlal jsem velmi rozespale. Protřel jsem si oči a spatřil docela naštvaného Patryka.

"Už je tu náš odvoz." poukázal na ozbrojené obrovské vozidlo v němž již seděl ten důležitý a nafoukaný doktůrek.
"Dělej! Nastup si! Nemám na to tvoje zdržování čas."
Klasika. Zase si hraje na něco víc.
"Heh... Jasně..." pronesl jsem v ironické tónině.

"Já narozdíl od tebe pořádně pracuji."
Opět se vytahoval. Jak já tohle nesnášel.
"Vždyť stejně děláš velký hovno."
Hodil po mě vražděný pohled.
Já mu ho opětoval.

Ještě jednou jsem si protřel oči a vyhoupnul se na nohy. Dal jsem si ruce do kapes a pro provokaci toho nafoukance jsem se vydal k autu velmi pomalou chůzí.
Vypadalo to, že mu docela rychle dochází trpělivost. Patryk si toho taky všimnul a tak se mě snažil krapet popohnat.
"No tak dělej už!" vyjekl Alan.
Měl velmi slabé nervy. Vždy se nechal rychle vyprovokovat a naštvat. Pozorovat ho pak byla ohromná legrace. Vypadal jako naštvaný kotě.
Ale spíš se choval jak malý dítě, když mu máma nechce koupit lízátko.
No jo... Většině byl spíše pro smích. Dokonce ani Tord ho nebral vážně. Spíše s ním vytíral. Kolikrát mu i 'vyhrožoval' , že z něho udělá uklízeče. V tomhle okamžiku se Alan akorát nafouknul a po Tordově odchodu se zavřel ve své laborce a sám si pro sebe něco mumlal.

Když jsem i s Patem došel k autu, oba jsme si nastoupili. On na místo vedle řidiče a já na sedačku vzadu.

Sotva jsme se rozjeli a Patryk se na mě otočil. "Opovažte se hádat." pousmál se a otočil se zpět.
Složil jsem ruce na hrudi, opřel se zády do sedačky a sledoval stromy míhající se za oknem.
Přestože mi už jenom jeho přítomnost dost vadila, snažil jsem se ho ignorovat.
Jenže jeho hlas mě z té snahy vytrhnul.
" A co bude s tím autem?"

"Jakým autem?" nechápal zprvu Pat.

"No s tím nabouraným."

"Jo tohle! To jak.."

"Opovaž se to ještě rozebírat." procedil jsem mezi zuby. Určitě nad tím jen protočil očima. (Nedvěd jsem to jistě, ale domníval jsem se, že to udělal.)
Ale naštěstí mě poslechl.
"To auto vyřešíme později. Teď to jaksi není úplně v rámci možností ho nějak opravit či dostavit na základnu."

"Jasně..." řekl nezaujatě Alan a dál s věnoval řízení.

Kromě toho jednoho rozhovoru jsme vlastně celou cestu promlčeli. Od základny nás dělily asi tak dvě nebo tři vesnice a tak netrvalo dlouho a dorazili jsme na místo.
Alan zapnul vysílačku a dal jednomu z vojáků vědět, že jsme tu. Pár okamžiků na to se otevřela mohutná ocelová brána a my jí projeli.
"Klidně už jděte, já to zaparkuji."
Já i Patryk jsme si vystoupili.

Půda zde byla silným jarním sluncem vysušena a tak za každým naším krokem vzniknul obláček prachu. Každým krokem se prach zvýřil a posléze se rozplynul.
Slunce zářilo přímo nad našimi hlavami. Podle toho jsem jako vždy usoudil, že je pravé poledne.
Šťouchnul jsem do Patryka loktem a když jsem si tímto gestem získal na ten moment jeho pozornost, kývnul jsem hlavou směrem ke slunci. Nechápavě se na mě podíval.
"Je čas oběda. Jdeš na jídlo?To zařizování můžeme nechat na později, ne? " usmál jsem se.

V jeho obličeji se objevil výraz potvrzující, že konečně pochopili oč své jedná. " Jako vždy myslíš jen na jídlo, co? " uchechtnul se.
"To není pravda..."

"Já vím že ne... Hlavu máš totiž plnou těch svých cigaret...když si nezapálíš , tak jsi pak pěkně nevrlý."

"Dnes jsem neměl ani jednu a jsem v pohodě." založil jsem si ruce na hrudi.
".. Mno..."
"Dokážu ti, že celý den zvládnu bez jediné cigarety." šibalsky jsem se usmál.
" Tak to tě chci vidět." ušklíbnul se.

"Chceš se vsadit?"

"Tak fajn. O co?"

"O klíče od hlavní brány."

"Ale ty nejsou naše."

"Tak bereš nebo ne?" napřáhl jsem ruku na znamení potvrzení sázky.

"Beru." řekl a potřásli jsem si rukou.