Osudové Střetnutí - EDDSWORLD (nedokončeno)

8.-

Paulův pohled :

Když mi Patryk hodil klíčky a nechal mě jen tak trčet samotného v autě, počkal jsem si až zmizí za bránou, vyšel jsem ven a alespoň si zapálil cigaretu.

Chvíli jsem se jen procházel sem a tam po spustlém 'parkovišti' a přemýšlel, co ti dva provádějí.
Vrátil jsem se k autu a opřel se o něj.
Přestal jsem na to myslet a začal si prohlížet krajinu, která základnu obklopovala.
Byly to většinou stromy. Těžko říct, zda byly uměle vysazené, nebo byly původní.

Prořídlejší lesík lemovala obloha, na níž plulo spoustu menších mráčků připomínájíc vzhledem cukrovou vatu.

Z mého rozjímání mne ale z ničeho nic vyrušil Pat řítící se sběsilým krokem směrem ke mě.

Když mě spatřil, na tváři se mu usadil jakýsi úsměv plný úlevy. Možná proto, že mě našel na místě, kde mě nechal osiřet a já nesdrhnul.

Hodil jsem cigaretu na zem, zašlápnul ji a vydal se mu naproti.
Když jsem už šel po jeho boku, vypadal, že někoho vyhlíží. Nejspíše Torda.
Jeho zraky stejně tak jako moje se upínaly na obrňená vozidla, která stála v až dokonale vypadající řadě.

No.. Tak to vypadá, že se asi vážně pojede tímhle monstrem...

Vzdychnul jsem. Patryk to nejspíše zaznamenal a jakoby věděl, na co zrovna myslím.
"Neboj. Je to trochu jinak."
Otočil se na mě, usmál se a poté se už věnoval jen cestě.

Byli jsme od těch vozidel už jen pár kroků daleko. Pat se najednou ale zastavil a začal ta auta počítat.
Dost mě to zarazilo.
Na co je sakra počítá?

Když byl s tím hotov, prudce vyrazil vpřed a bez ohledu na to, jak moc pozadu jsem byl, šel směrem k jednomu z aut. Vypadalo to, že ho začne obcházet, ale jen se vydal dozadu za vozidlo.
Já ho samozřejmě následoval.

"Tak dělej. Nasedni!"
Z dálky na mě hulákal Tord s úsměvem od ucha k uchu.

Seděl za volantem poměrně malého auta, které bylo zaparkováno za tím obrovským černým obrňeným vozidlem. Na místo spolujezdce vedle něj se posadil Pat a já si sednul na sedačku vzadu.

"Torde? Není to náhodou nebezpečné?" zeptal jsem se opatrně.

"Co? Jak to myslíš?" dostalo se mi odpovědi od tázané osoby.

"No... Já jen... Tvá ruka... Vžyť víš jak to myslím..." vůbec jsem netušil, jak to mám říct.

"Em.. Ne, vážně nevím co máš na mysli..."

"No myslím tím to, že se může stát, že tě ruka neposlechne a byť jen cukne, může způsobit velkou nehodu."
Docela jsem se bál, jak zareaguje.

"Pffff... Něco takového se nestalo už dlouho. Bude to v pohodě." mávnul nad tím svou lidskou levou rukou a tou druhou již startoval auto.
"A navíc, kdyby ta ruka zlobila, mám ještě tu druhou, tou volant v klidu udržím, ne?"
Tímhle mě docela uklidnil, ale obavy mě zcela neopustily.
"Ale pokud se něco stane, i kdyby to bylo jen jemné nekontrolavané cuknutí té ruky, tak z místa řidiče letíš. Jasný?"

"Jasný. Už se Paule tak nestraš a uklidni se. Já to vzvládnu."
Hodil spátečku, otočil auto, objel všechna ta terénní vozidla a vjel do otevřené brány, jejíž dveře mu otevřeli dva vojáci.

A tak započal náš 'výlet'.