Potvora & snob _HP_ ✔️

▼šedivý dny▼

 I've lost my way
and shout to God to bring my sunny days

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Svět zšedl. Zchladl. Vzpomínky už nepřicházely tak často. Percy Weasley se zavalil hromadou práce, aby už nemusel nikdy přemýšlet nad pocity. Se svou rodinou v kontaktu nebyl. Přátele neměl. Tím že ztratil Pansy, ztratil zároveň jediné pojítko se skutečným životem. Obklopil se samotou a zabydlel se v ní. Pan Parkinson neodpovídal na jeho pozdravy, ignoroval ho - stejně jako všichni ostatní kolegové. Percy byl uprostřed nepřátelského světa úplně sám. Snažil se na to nemyslet. Bylo mu takhle nejlíp. Neměl už žádné sny, ani žádná přání, tím pádem nemohl být zklamaný. Aspoň se tak domníval.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy kráčela chodbou hradu, který už nebyl takový, jaký ho znávala. Od Brumbálovy smrti se vše změnilo. Pansy polkla svou hrdost (najednou pochybovala, že někdy nějakou hrdost měla), sklonila zrak a přizpůsobila se. Nebyla hrdinka, ani jí být nechtěla, toužila prostě a jednoduše přežít a vyváznout bez potíží. Přestala dělat problémy. Byla poslušná, zamlklá a plná pocitů, které už neventilovala - nikde, před nikým. Dokonce se stranila Dracovi. Ani Millicent najednou Pansy nevnímala jako svou kamarádku. Raději celé dny sedávala v knihovně a četla si, než aby se musela s kýmkoliv bavit.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Přišel zlom. Pansy během bitvy ukázala svou slabost. Percy ukázal svou odvahu. Neviděli se. A ani jeden neměl čas na to, aby přemýšlel, jestli náhodou někde poblíž není ten druhý. Měli jiné věci na práci. Museli přežít. Toho dne mnohé ztratili a znovu se zrodili.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Každý se dostával z bitvy po svém. Percy oplakával bratra, ale na veřejnosti nebrečel, pouze mlčel a unavenýma očima hleděl do země. Svým rodičům se vyhýbal, nesnesl pohled na zničenou matku. Sám se cítil otřesně. Měl pocit, že mu nic nepomůže a zároveň se cítil zodpovědný za smrt svého mladšího bratra. Nenáviděl se víc než kdy dřív. Pansy se uzavřela ve svém vlastním světě nejdřív v domě svých rodičů, později v londýnském bytě. S přáteli se nevídala. Jen s rodiči udržovala kontakt, nikoliv kvůli tomu, že by je měla ráda, ale protože rodiče potřebovala k realizování svých plánů. Musela být silná. Musela si odpustit, i když to bylo hrozně těžké. Nejraději by sama sebe odsoudila k doživotí v Azkabanu - za jednu hloupou větu vyřčenou ze strachu.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Plynuly měsíce. Percy se znovu zavalil prací a povinnostmi. Nedosáhl povýšení. Celé roky pobýval ve stejné kanceláři. Nic se nedělo. Byl zapomenutým zaměstnancem, který vykonával nadprůměrné výsledky. Byl na to zvyklý, že si ho nikdo nevšímá a jeho práci nikdo neocení. Jen občas zalétl v myšlenkách k době, kdy se cítil aspoň trochu naživu. Pouze čas od času si vybavil její tmavé oči a úzké rty. Nechtěl na Pansy vzpomínat, čeřilo to jeho jinak klidnou duši. Když si však občas dovolil na ni myslet, naprosto těm myšlenkám propadl. Nořil se do vzpomínek na její skořicovou vůni a bledou kůži. A přál si ji naposledy držet v náručí a líbat ji. Vždy mu po páteři běhalo mravenčení. Představoval si, jak nejspíš vypadá a byl si jistý, že je ještě krásnější než dřív. Prodal by duši ďáblu, jen aby ji spatřil.