Potvora & snob _HP_ ✔️

◄koupelnová bohyně►

She's suddenly beautiful.
We all want something beautiful.
Man, I wish I was beautiful...

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy se vrátila domů o půl jedenácté večer. V obývacím pokoji se svítilo. Pansy zavrtěla hlavou nad tím, jak si Weasley užíval života - četbou. Vešla dovnitř a zjistila, že Weasley v křesle usnul. Vypadal trapně a hloupě. Navíc měl na sobě ty brýle, se kterými si ho pamatovala ze školy. Očividně je potřeboval na čtení. Stále v košili. Ten člověk snad nenosil nic jiného. Možná ani nešlo o to, že by se snažil před lidmi vypadat jako ,,člověk na úrovni". Možná, napadlo Pansy, to dokazoval sám sobě. Proč by jinak nenosil normální trička. Smutně se pousmála. Byli si tak podobní, ale měli úplně opačné záměry. Pansy se chtěla vymanit z té zlaté klece čistokrevných kouzelníků a jít proti všem a proti všemu. Zatímco Weasley se zoufale snažil patřit k ,,lepším" lidem, stát se jedním z těch lidí, kterým jde o konexe. Chtěl být vlivný a obdivovaný. Pansy chtěla, aby jí všichni dali pokoj se svými očekáváními. Oba chtěli překročit stín, kterým byla jejich rodina. Rozuměla mu. Najednou mu naprosto rozuměla. A v koutku své duše tušila, že ty jejich snahy jsou předem určeny k zmaru. Weasley navždy zůstane jen asistentem na ministerstvu. Ona navždy bude princezničkou, která musí na veřejnosti zářivě usmívat na obchodní partnery svého otce a poslušně přikyvovat na jejich řeči, kam kteří lidi ,,patří". Stejně jako dnes. Pansy se občas cítila přesycená tou nenávistí, kterou ji učili. Všechno kritizovala, nad vším ohrnovala nos, ale rodiče a známí ji k tomu vedli. Jediné, co jí zbývalo, byla revolta ve formě puberťáckého ofrňování a rezervovanosti. Vydechla nosem. Svěsila ramena. Vyzula si lodičky, aby Weasleyho nevzbudila. Po špičkách k němu došla, vyjmula mu z rukou knihu a položila ji na stolek vedle něj. Pak zadržela dech a velice opatrně mu sundala brýle. Jako poslední věc před něj přehodila deku. Pitomec zrzavej, pomyslela si, ale ještě se natáhla a jemně ho pohladila po tváři. Percy spokojeně zamručel. Okamžitě ucukla a vycouvala z místnosti. Odfrkla si nad jeho trapností. Vprostřed schodů se zastavila. Došlo jí, že se vlastně ona cítí trapně sama za sebe, za své chování, za svou slabost, která se projevila díky tomu košilovému mladíkovi.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Percy Weasley se probudil, když už za okny svítalo. Zívl a zamžoural do nového rána. Teprve po pár vteřinách mu došlo, že usnul při čtení. Bolelo ho za krkem a měl v plánu se odebrat do postele a dospat pár hodin navíc. Promnul si oči a uvědomil si, že mu chybí brýle. Napadlo ho, že mu určitě spadly během spánku a zničily se. Místo toho je však (i s knihou) zahlédl ležet na stolku. Lampička, kterou si v noci svítil, byla zhasnutá. Co ho ovšem udivilo nejvíc byla deka, kterou byl přikrytý. Pomyslel si, že je Parkinsonová poměrně hodná, když se o něj takto postarala. Následně se zvedl, deku složil a vydal se po schodech do svého pokoje. Míjel koupelnu. Dveře byly pootevřené. Jen letmo pohledem přeletěl koupelnový výjev. Musel se zastavit, zíral s pootevřenými ústy na Pansy, která stála zády k němu pouze v černých kalhotkách. Černé vlasy jí padaly na holá záda. Její alabastrová pokožka byla bezchybná. Umývala si obličej. Tekoucí voda se rozléhala celou místností. Percy si přál, aby byl někým jiným, někým, koho by tahle nádherná potvora mohla aspoň trochu mít ráda. Zbožňoval by ji. Pod jejím dotekem by se rozpadl na malé kousíčky a už by se nikdy nedokázal ,,spravit". Nechtěl odcházet, přál si na ni nestoudně zírat po celý zbytek života, nebo aspoň dokud by si ho nevšimla a neproklela ho. Zavřel oči, napočítal do tří, naposledy na ni pohlédl a potichu zmizel ve svém pokoji.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy se ještě hodinu a půl povalovala v posteli a četla si. Nechtělo se jí vstávat. I ta ranní sprcha byla hloupý nápad. Nejraději by prospala celý den... nebo celý život. Ne že by byla unavená, to vůbec, cítila se víc než odpočatě. Ale neměla co na práci, a to ji děsně štvalo. Měla peníze, měla volnost, ale... Pansy si povzdechla. Neměla skutečné přátele, neměla chuť podnikat něco sama a celkově se cítila špatně. Nakonec se z postele vyhrabala a zamířila do kuchyně. Tentokrát ji už nepřekvapilo, že Weasley stál u kuchyňské linky ve světle zelené košili a připravoval snídani.
,,Dobrý ráno," pozdravila Pansy nepříliš příjemným tónem a natáhla se pro hrnek s kafem. Weasley se na ni koukl a odvětil: ,,Dobré jitro, Pansy." Její srdce se zběsile rozbušilo, přepadla ji panika, vyslovil její křestní jméno! Proč to ten bídák udělal? Co tím zamýšlel? Tohle se Pansy vůbec nelíbilo. ,,Neuvěříš, co se mi stalo," pokračoval Percy. ,,Včera jsem si četl a usnul jsem..."
,,To se stává," odvětila Pansy. ,,Říká se tomu spánek."
,,O to nejde. Někdo mě přikryl a odložil mé brýle na stolek. Nevíš o tom něco?"
Pansy předstírala, že o ničem neví. ,,Netuším, o čem to mluvíš. Ani jsem nevěděla, že spíš v obýváku. A ještě abych se o tebe starala... To tak."
,,Akorát sis v obývacím pokoji zapomněla lodičky," poznamenal s lehkým pousmáním Percy. ,,Děkuju za tu deku." Pansy mu na poděkování nic neodpověděla. Dělala, že to neslyšela.
,,Co bude k snídani?" zeptala se.
,,Lívance se zakysanou smetanou a malinami," odvětil Percy. Pansy spokojeně přikývla.
,,To nezní vůbec špatně."