Hlas

12

Muž se probudil, svázán na židli uprostřed opuštěného skladiště. Provazy byly utažené natolik že skoro nemohl dýchat. I tak se snažil vyprostit, cukal sebou jako šílený, jako by si nedokázal připustit vlastní hloupost, díky které se nechal unést.

„Haló? Je tu někdo“ zakřičel ale odpovědí mu byla pouze ozvěna jeho vlastních slov.

„Pusťte mě! Víte kdo já jsem? Yueki Nastirawa! Až se odsud dostanu budete v litovat že jste mě v životě potkali!!“

Tentokrát se mu odpovědi dostalo.

„Ale, ale pane Nastirawa, nerozčilujte se, přece nechcete abychom se naštvali, že ne?“

Nastirawa sebou cukl a začal obracet hlavu na všechny strany ve snaze zjistit odkud ten hlas přichází.

„Tady“ ozvalo se a on ucítil jak ho silné prsty chytají za bradu a trhají mu hlavou dopředu.

Podvolil se stisku, otočil hlavu a pohlédl do zářivě zelených očí.
Jakoby ty oči odněkud znal.

„K-kdo j-“

Nestihl to doříct, protože jeho věznitel mu vrazil pěsti, která mu odmrštila hlavu dozadu a pomocí pohybové síly spadl i se židlí na zem.

„Měl by jste mlčet“ řekl únosce, postavil židli i s Nastirawou zpátky do původního stavu, jakoby nic nevážil a pak lehce podstoupil aby si ho mohl svázáný muž prohlédnout.

Yueki vzhlédl a i když se jeho mozek z té rány ještě nezotavil, rozpoznal mladého chlapce. Měl kudrnaté tmavě zelené až černé vlasy, černé oblečení a jeho zelené oči zářily do večerní tmy jako dvě vražedná světla.

„I-Izuku Mi-Midoriya?“

Chlapec se potěšile ušklíbl.

„Ding, ding, ding vypadá to že máme vítěze“ popošel trošku k unesému „Popravdě se divíme že si nás ještě pamatujete, čekali jsme, že okamžitě po našem odchodu si najdete nějakého jiného chlapce, kterému budete moct ubližovat“

Muž sebou trhl a vykřikl:

„Já ti neublížil, já tě léčil! Jsi nemocný!!“

Chlapce jako by jeho odpověď naštvala a pobavila zároveň. Vycenil zuby došel těsně k Nastirawovi a donutil ho pohlédnout mu do očí.

„Léčil?! Tomu říkáš léčení?“

Muž jenom zíral do té zelené prázdnoty a potichu se potil.

Zelenovlásek si odfrkl, strčil do židle až se zakymácela, div že nespadla na zem.

Izuku přecházel z místa na místo a nevěděl co dál.

'Vyléčíme ho'

'Co?'

'Slyšel jsi mě, vyléčíme ho'

'......'

'Dobře..'

'Tohle bude zábava'

Muž se na židli vystrašeně přikrčil, když se chlapec naproti němu začal smát.
Byl to šílený smích, chlapec trhaně   dýchal, ale i tak nepřestával.

Pak se na muže podíval, zelené oči  šíleně svící, hlavu nakloněnou na stranu a úsměv stále hrající na jeho rtech.

„Připadáte nám nezdravě bledý pane, co kdybychom se vás pokusili vyléčit. Stejnou cestou jako jste se pokusil léčit nás samozřejmě“