Hlas

3

Izuku se ocitl ve zvláštní místnosti. Byla celá bílá, s vypolstrovanými zdmi, podlahou a stropem. Nebyla tu žádná okna a dveře představoval obdélník ve zdi. Samozřejmě bez kliky.
Neměl čas si prohlédnout pokoj pozorněji, zaujala ho totiž osoba, skrčená v rohu pokoje. Byl to spíš chlapec než muž, měl nasazenou šněrovací kazajku, vlnité černé vlasy mu spadaly do obličeje a zakrývaly jeho tvář. Izuku popošel blíž a nahlédl neznámému do obličeje. Na místě ho zamrazil strach.
Ten chlapec, nejenže měl pihy na tvářích, a když jste se podívali tak měl spíše zelené vlas než černé, ale dokonce i oči byly stejné.
Stejně jako Izukovi.
Jenom..... zlomenější, smutnější. Jako by zažily všechnu bolest a utrpení světa.

„Smutné, že?“

Izuku vyděšeně odtrhnul oči od svého dvojníka a pohlédl na neznámou osobu, stojící pár metrů od něj.
Byl to též chlapec, mohlo mu být asi deset, měl černé vlasy zastřižené na mikádo, černé oblečení a černé boty. Jediná věc co na něm nebyla černá, kromě jeho kůže samozřejmě, byly jeho oči. Děsivě ledová modrá, která vám prostupuje do duše a vyzývá vás prozradit vaše nejtajnější tajemství.

„K-kdo j-jsi? A-a kdo je t-ten kluk támhle?“

Chlapec se usmál:
„Mé jméno není důležité, ber mě jako svého rádce. Klidně mě tak i oslovuj jestli chceš. A ohledně té trosky támhle, to jsi ty. Jak jsem již říkal, smutné“

Izuku vystrašeně přecházel pohledem že svého dvojníka na cizince. Rádce měl na svůj věk hluboký hlas, takový chraptivý, jako by patřil muži ve středních letech, který už něco zažil. A co bylo nejstrašidelnější byl mu podezřele povědomý.

„J-jak to? N-ne t-to není možné, já j-jsem já a on je on. A i kdyby co tady dělám?“

Rádce se zasmál:

„Začal jsi v hlavě slyšet hlas, a vzhledem k tomu že nemáš quirk, tak tě prohlásili za šíleného a zavřeli tě v téhle pakárně. Vždyť víš, začal jsi se sebepoškozovat a ubližovat ostatním, málem jsi zabil svého nejlepšího kamaráda a když viděli tvá zranění tak se to ještě zhoršilo. Bereš silné prášky které ti zabraňují nejen mě slyšet, tak zároveň nemůžeš pořádně ani myslet. Stala se z tebe taková pěkná malá loutka.“

Izuku na něj koukal s otevřenou pusou. Nikdy mu nedošlo, jaký dopad by mi mít Hlas na jeho budoucnost.

'Počkat'

'Neřekl právě "mě"?

„P-počkat, j-jsi Hlas? J-jako ten Hlas?
Ten co se mi ozýval v hlavě a nenechal mě ani chvíli na pokoji?“

Cizinec se zašklebil:

„Překvápko~“

Izuku se složil do kleku.

„Je.......... je tohle skutečné? Je tohle“ ukázal na dvojníka v rohu“ má budoucnost?“

Rádce se na něj zamyšleně podívat a pak přeskočil pohledem na Izukovo druhé já.

„Možná, tohle je spíše něco jako teorie. Tvůj mozek za pomocí mých myšlenek vytvořil sen, skrz který jsem se pokusil tě kontaktovat. Nechtěj po mě abych ti tady vysvětloval, jak to tady ve tvé hlavě chodí, sám to nevím.“

Izuku se podíval zpět na dvojníka a snažil se mu znovu pohlédnout do očí.

„Takže.... takhle můžu skončit ale i nemusím, že? Je to teorie, kterou vytvořil můj nemocný mozek" pohlédl zamračeně na Rádce, který se v klidu dloubal v děsivě ostrých zubech“ s tvojí pomocí, aby jsi mě mohl varovat co mi může v budoucnu hrozit?“

Rádce si povzdechl:

„Víceméně ano“

Izuku se zvedl z podlahy, popošel ke dvojníkovi a objal ho. Ten se začal vzpouzet a skrz roubík, kterého si Izuku předtím nevšiml, začal vydávat chraplavé zvuky.
Izuku ho ale nepustil a Rádce si všiml že začal rozpínat kazajku.
Po pár sekundách byl dvojník volný.
Okamžitě vyskočil, strhl si roubík z pusy a rozběhl se ke dveřím. Tedy, alespoň se o to pokusil.
O práškách Rádce nelhal a tak neuběhl ani dva kroky a rozplácl se na vypolstrované podlaze.

Izuku s Rádcem ho rychle zvedli a posadili zpátky ke zdi.

Rádce se na Izuka podíval:

„Víš, že to není skutečně, že? Jakmile se probudíš, jeho existence skončí a tím pádem bude volný?“

Izuku mu pohled opětoval:

„Myslíš že to nevím? Fakt se snažím probudit, ale nejde mi to“ pak se otočil k dvojníkovi "je mi to moc líto, omlouvám se"

Ten jen zrychleně dýchal a díval se před sebe a něco si mumlal.

Izuku se rozhodně otočil zpět k Rádci:

„Mohl by jsi mě se probudit?“

Ten se na Izuka unaveně podíval:

„Můžu to zkusit, ale nebude to nic pěkného."

Izuku jen pokrčil rameny.

Rádce si vyčerpaně povzdechl:

„Stoupni si“

Izuku si stoupl naproti němu, byl ale o půl hlavy vyšší, takže musel pokrčit hlavou, aby se mohl Rádci podívat do očí.

Černovlasý chlapec začal něco mumlat, a přitom se stále díval Izukovi do očí. Pak do něj lehce strčil.
Izuku neudržel rovnováhu a padal po zádech dozadu. Jenže místo toho aby dopadl na měkkou podlahu, tak se propadl do hluboké černoty.

Během svého pádu, míjel výjevy ze svého života.

První když zjistil že nemá quirk:

Slyšel jsi to?
Deku nemá quirk
Ha, je k ničemu
Nikdy jsem ho neměl rád
Nepatří sem

Nahrnuly se mu slzy do očí.
Ale nemohl nic udělat, jen dal padat.

Druhá vzpomínka byla z nedaleké minulosti:

Měl by jsi se zabít
Ty pytle sraček
Nesnáším tě
Jsi k ničemu
Nechceme tě tu
Měl by jsi radši zmizet
Midoriya už zase brečí
Měl by se vzdát svého hloupého snu a začít žít v realitě
Nemáš na to

Nesnášel svůj život. Nevěděl proč jste vlastně žije. Mají pravdu, měl by se zabít.

Všechny jeho zranění pálila, jak namočená do kyseliny. Cítil se že by měl puknout. Rozprsknout se do všech stran a zanechat po sobě jen vzpomínku.

A pak dopadl.

Probudil se ve své posteli, zmáčený potem. Ze snu si pamatoval jenom konec. A díky němu se rozhodl.

Zítra skočí

~~~~~~~
948 slov