oh memories || frerard

9. protože neumím psát římský čísla

"Proč to vlastně všechno děláš?"

Milý Franku to kdybych věděl.

Kdybych věděl tak bych tady neseděl a vyřešil záhady světa a udělal tu všechno krásný a pak měl ještě větší deprese, a konečně se třeba zabil nebo prostě jen ležel na zemi a umřel na dehydrataci.

Pevná linka zvoní už asi po dvacátý a můj bratr už ji znova po dvacátý zvedá a říká ti slušně ať se na to prostě vysereš. "Ještě nejsem doma", ikyž nehybně ležím půl dne na posteli, v břiše mi kručí, mám tiky v rukách a strašně mě bolí rameno.

Cigáro jsem neměl tak dlouho, při pomyšlení na alkohol se mi chce zvracet. Přibral jsem a ani nevím jak.

"Proč nemůžeš být normální?"

A já myslel, že mě máš rád Franku. Já myslel, že se ti líbí, co dělám. Že mě malinko chápeš.

Kde jsem tohle vzal? Jak bys mohl, vždyť ani možná nevíš jak se jmenuju. Řekl jsem ti to? Asi jo.

"Mikey?"

Tichým domem se ozve prásknutí dveří a já sebou cuknu. Poté kroky a periferním viděním se mi mihne jeho hlava, která se nehejbe. Asi čeká, co ze mne vypadne za moudro dne.

"Pustil bys mi písničky?"

Chvíli se ozývá rachot a poté se spustí hlas božské Janis a já vím, že nastala brečící hodinka bratrů Wayových.

Mikey pustil CD, co jsem udělal speciálně pro něj, lehl ke mne a já ho vzal do objetí a dál přemýšlel nad tím vším, co mi ten trpaslík, elf nebo cosi říkal.

"Uvědomuješ si, co všechno vůbec máš?"

"Sakra Gerarde, ničíš si život a přitom ho máš tak krásnej!"

Neposlouchej ho, Janis je lepší. Zazpívej nám Gee.

A já zpíval. Z plných plic a obímal jsem svýho bratra a třepal se v křeči. Takový chvíle mám rád. Já, hudba, Mikey a mý démoni.