FNaF funny story (ano ta sračka je zpět)

💎 30 - noční můra 💎

!!!VAROVÁNÍ!!!
V knize je hodně detailů, které jsem změnila a jestli si nepřečtete přepis, vůbec by vám to nemuselo dávat smysl.

Místem se opět rozlehl zvuk oznamující konec směny nočních hlídačů.

Pomalu jsem otevírala oči. Nechápala jsem, co se děje, ale věděla jsem, že jsem živá. Když jsem zaostřila pohled, uviděla jsem, že jsem v kanceláři. Všichni se chystali odejít, jen Vincent šel ke mě. On žije! Vystřelila jsem ze židle a pevně ho objala. Cítila jsem, jak se třesu a začínala jsem brečet radostí. Celou tu dobu, co jsem říkala, jak ho nenávidím, jsem ho brala jako kamaráda. Teď se na mě jen nechápavě díval, ale potom mě s úsměvem objal. ,,Děje se něco?" Řekl tiše, když si všiml, že brečím. Chytla jsem se pevněji jeho těla a zašeptala ,,N-nic, je-jenom noční můra." On mě pevněji objal ,,a co se v ní dělo, že tě to tak rozrušilo?" Zeptal se napůl zvědavě, napůl starostlivě. ,,Napřed jsem mluvila s animatronici. Mluvily ke mě duše dětí které jsi zabil." Řekla jsem a on sebou lehce trhl. ,,po-potom jse-jsem tě za-zabila." Rozbrečela jsem se ještě víc. On se tvářil trochu překvapeně, ale pevně mě objal a přitiskl k sobě. ,,A-ale ty jsi pořád žil v takovým potrhaným zeleným kostýmu. Chtěla jsem všechno vrátit, ale nešlo to a ty jsi mě zabil a já jsem už jen viděla, jak tam sám trpíš a pak jsi zapálil pizzerii." Dořekla jsem. Nevěděla jsem, jestli to, jak jsem to řekla, bude dávat smysl. ,,A celou dobu jsem si myslela, že je to realita." Dodala jsem. On mě jen hladil po zádech. ,,ty ses vážně rozbrečela, protože sis myslela, že jsem mrtvý?" Zašeptal a já jen přikývla na souhlas. Viděla jsem jeho široký úsměv. Tohle mi chybělo.

Šla jsem domů a přemýšlela. Začínala jsem si uvědomovat, že to nemohlo být reálné.
1) kdyby animatronici šli jenom po Vincentovi, proč by se mě pár dnů před tím snažili zabít?
2) Scott by mě nenechal, abych zabila Vincenta a už vůbec by mi s tím nepomáhal, ostatní kluci taky ne. Jsou to přece jeho kámoši!
Teď už to všechno dávalo smysl.

Sotva jsem došla domů, ozval se zvonek. Šla jsem otevřít, před dveřma stál Vincent. Musela jsem se usmát a pozvala jsem ho dovnitř. Po chvíli sezení jsme se rozhodli, že se podíváme na nějakej film. Prohlédla jsem svou zásobu stažených hororů a pustila tam něco, co jsem ještě neviděla. Sedla jsem si na pohovku a těsně vedle mě se objevil Vincent. Nechala jsem ho, aby mě chytil kolem ramen.

Film se chýlil ke konci a já jsem si ucědomila, že mám hlavu opřenou o jeho rameno a on mě drží kolem pasu. Lehce jsem sebou trhla a hlavu jsem zvedla. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? To jsem byla tak zabraná do toho filmu? Podívala jsem se na něj a setkala jsem se s jeho očima, slpedující ty mé. Něco mě opět nutilo se pousmát. Ani nevím, jak dlouho jsme se na sebe takhle dívali, ale najednou začal zvonit telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem odtrhla pohled od Vincenta a zvedla jsem to. Volal (samozřejmě) Scott. ,,Ahoj Lucy, o víkendu pořádám párty. Jde na ní celá naše parta, Laura a taky pár lidí ze třídy. Bude tam ještě pár mých přátel z místa, kde jsem dřív bydlel. Napadlo mě, jestli nechceš přijít." ,,Určitě, počítej se mnou. Těším se." Rozloučila jsem se se Scottem a otočila jsem se opět na místo, kde před tím seděl Vincent. Ale nebyl tam. ,,Vincente? Jsi tady?" Zeptala jsem se, ale nic se neozvalo. V domě bylo najednou až děsivé ticho. Trochu jsem znervózněla. Ale proč? Třeba šel jen na záchod.

Už chvíli jsem chodila po domě ve snaze ho najít a volala jsem jeho jméno. Ale nebyl tady. Odešel a ani se nerozloučil? To nikdy před tím neudělal. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila jeho číslo. Nezvedal to. Ale mobil si tady nezapomněl, to bych slyšela. Posmutněla jsem. Ani nevím, proč, ale zklamalo mě to. Pomalým krokem jsem došla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a najednou se ozval křik a něco vyletělo ze skříně. Měla jsem pocit, že mé srdce vynechalo úder z toho, jaká jsem se lekla. Odtáhla jsem z obličeje ruce a viděla Vincenta ležícího na zemi, který sotva popadá dech smíchy. Něco mě nutilo smát se s ním. Když náš společný smích utichl, sedl si na postel těsně vedle mě a řekl ,,Měla ses vidět" zase se zasmál. ,,Myslela jsem si, že si se na mě vykašlal a odešel jsi." Řekla jsem s hraným vztekem, ale taky jsem se začala smát. ,,To jsem chtěl" široce se usmál. ,,Víš o tom, že se někdy chováš jak malej?" Zasmála jsem se na něho. On na mě hodil vražedný pohled, ale zase se začal smát. Nešlo přestat. Lehl si na mojí postel a mě stáhl k sobě. ,,ale pořád ne tak jako ostatní." Řekl a já jsem musela uznat, že má pravdu. ,,víš o tom, že Jeremi umí aportovat?" Zasmál se. ,,Cože???" Podívala jsem se na něho nechápavě. ,,Na citrón!" Začali jsme se zase smát. Tohle nebylo jako dřív, když jsem se bavila s Vincentem. Teď jsem měla zvláštní pocit. Vlna klidu procházela mým tělem a ten chladný strach uvnitř, který tam byl vždy, jakoby mizel. Cítila jsem, jak mě pohlcuje vyčerpání. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď, jen abych popadla dech.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem ve své posteli ve Vincentově obětí. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi. Podívala jsem se na hodiny. Bylo pár minut po poledni. Musela jsem usnout. Podívala jsem se na Vincenta. Usmíval se ze spánku. Nebudu ho budit, řekla jsem si a hlavu jsem položila zpátky tam, kde jsem ji měla před tím. Ucítila jsem, jak sebou trochu trhl a víc mě zmáčkl rukama, které měl ovinuté kolem mého pasu. Jen jemně jsem ho chytla kolem ramen a zavřela oči. Ještě před pár dny bych ho něco takového v žádném případě nenechala dělat, ale teď mi to nevadilo. Bylo to i celkem příjemné.

Ok, první část pokračování je na světě, jak vidíte, Lucy trochu změnila názor ( ͡° ͜ʖ ͡°).