SeeDark |TWILIGHT|

3. kapitola

Zastavil uprostřed malého náměstí. Mezi domy už prosvítalo slunce. Zdržovala jsem se ve stínu a čekala co bude dělat. Usmíval se jako by měl všechno na povel, celý svět. A já mu ten jeho úsměv chtěla vymazat z tváře. Chtěla jsem ukázat kdo jsem, co umím. Nevíš, kdo je. A co kdyby byl od Volturiových? Mohla bych se se vším rozloučit. Lepší bude zachovat si chladnou hlavu.

,,Mohla bych aspoň vědět tvoje jméno?" nadhodila jsem to posměšně. Chvíli přemýšlel, už jsem slyšela zvuky lidí, kteří se probouzeli a brzy nás můžou dostat do maléru. Slyšel je taky a rychle přeběhl ke mně do stínu.

,,Cai a ty?" rozhodil mě. Byl najednou tak blízko. To jsi ještě nikomu nedovolila. A nedovolím.

,,Kara." odstoupila jsem od něj.

,,A příjmení?" povytáhl obočí.

,,Co to tvoje? Moje si vzalo dovolenou." ušklíbla jsem se. Jeho uchechtnutí bylo tiché, jako kdyby chtěl, abych ho slyšela jen já. Bylo to docela zvláštní, ale mě se to líbilo. To jeho chování mě uklidňovalo a zároveň hrozně vytáčelo. Přesto jsem mu neřekla své právo jméno.

,,Moje před tebou radši zdrhlo." čekal jak budu reagovat. Mohla bych to považovat za urážku, ale spíše mě to rozesmálo. Co rozesmálo, smíchy jsem brečela. Nejspíš už jen čekal až se začnu válet po zemi. Na takovou úroveň se nesnížím.

Po náměstí začali chodit lidi, děti šly do školy a dospělí do práce. Caie si olízl špičáky. Musí mít velkou žízeň.

,,Neměli jsme jít náhodou lovit?" já jsem pila předtím, takže jsem se jen smála. Zaúpěl a dál se rozhlížel. S ním se bavím líp než s Culleny.

,,Tady ne. Pojď do nějakého klubu." ukázala jsem na jih, tam kde bylo centrum Portlandu. Pomalou chůzí jsem se tam vydala a on šel za mnou. Rozhlížel se okolo sebe s nechutí. Všude kolem nás chodili lidé. Najednou se zastavil. Stála před ním malá holčička. V rukou držela plyšového medvídka a dívala se na Caie.

Všechno se zpomalilo, před očima jsem měla obraz jak na ni Cai skáče. Zastavila jsem ho ve vzduchu a rychlo ho vrátila na zem. Tu holčičku jsem si vzala do náruče, byla v šoku. Cai taky, nechápal proč se mu nejde pohnout. Zatáhla jsem ho do postranní uličky.

,,Co tě to napadlo?!?" vyjela jsem na něj. ,,Každý tě mohl vidět! Nechci kvůli tobě mít průšvih... Skončit u Volturů, to by mi tak chybělo!" ta malinká se rozplakala. Na ni toho bylo moc. Začala jsem ji utěšovat, ale Caie jsem pořád propalovala pohledem. A on mi to oplácel.

,,Neudržel jsem se." procedil s úsměvem a dál se na tu malou hladovění díval. Měla jsem co dělat, abych na něj neskončila a neroztrhla ho vejpůl. Tak pán se nám neudržel! Ať mi tedy poví co mám teď dělat. Přesně takhle to dopadá, když jdu lovit s cizím upírem.

Něco se mi zarylo do ramene. Holčička mi obejmula krk a snažila se schovat. Ani se jí nedivím.

,,Jsi na mě naštvaná. Potřebuju lovit a ne řešit nějakýho člověka. Sejdeme se tady večer až se uklidníme." a zmizel. Prostě si zmizel. Měla jsem takový vztek až jsem omylem odhodila popelnice, vedle které jsem stála. Nikdo si toho naštěstí nevšiml.

,,Uš je ten zlej pán plyč?" podívala jsem se holčičce do očí a trošku jí rozcuchala vlásky.

,,To víš, že jo. A už se dlouho nevrátí. Jak se jmenuješ?" usmála jsem se na ní.

,,Jessie." pomalu jsem jí posadila na zem.

,,Takže Jessie, tohle bude naše tajemství. Ano? Nesmíš to nikomu říct, ani mamince." koukla jsem se na ní. Kývla na souhlas.

,,A s kým si tu byla?"

,,S mamkou." přitiskla si víc medvídka k tělu.

,,Pomoc! Neviděli jste mou dceru? Měla s sebou medvídka. Prosím... " mladá paní se proplétala davem. Byla to očividně matka Jessie. Měli podobné rysy ve tváři.

,,Tak utíkej." popostrčila jsem jí směrem k paní. Ta si holčičky hned všimla a utíkala k ní. Otočila jsem se a chtěla jsem se vrátit domů, ale někdo na mě zavolal.

,,Slečno? Prosím počkejte." doběhla mě paní s Jessie.

,,Chtěla bych vám moc poděkovat. Jessie říkala, že jste jí zachránila před nějakým chlapem. Nevím co bych si bez ní počala." měla slzy na krajíčku a přece byla šťastná.

,,To nic nebylo. Kamarád pořád nedospěl. Žádná záchrana tedy nebyla nutná." měla jsem potřebu Caie chránit. Jessie své matce něco pošeptala do ucha.

,,Pak tedy aspoň přijměte mou omluvu. Jessie mi právě řekla, že jste se kvůli tomu pohádali. Doufám, že bude vše v pořádku." bylo jí to očividně líto, ale já o lítost nestojím. Bylo by mnohem lepší kdybychom se už nikdy s Caiem neviděli.

,,Omluvte mě prosím. Tlačí mě čas. Nashledanou." odešla jsem. Neměla jsem žádnou chuť nadále pobývat ve městě. Chtěla jsem se vrátit domů a na všechno zapomenout.