SeeDark |TWILIGHT|

8. kapitola

Stála jsem v postranní uličce v Portlandu a čekala. Lampy se pomalu v celém městě rozsvěcely a měsíc se sunul po obloze čím dál výš.

Každou chvilku jsem se neklidně otáčela, stát jsem vydržela jen chvilku a když už poklepávala jsem nohou o zem.

Do uličky přicházela další skupina středoškoláků, která vyráží za zábavou do jednoho z klubů, který nalévá i nezletilým.

,,Nazdar, nechtěla by si jít s námi? Bude zábava, párty, pár piv. Co ty na to?" osloví mě jeden z té skupiny, nejspíše frajírek s nagelovanými blonďatými vlasy a modrýma očima.

Blonďáci mi vlastně, tak moc normálně nevadí. Když na jednoho blonďáka nečekám už více než pár minut.

,,Nemám zájem," otočím se na něj.

Oprava, modroočka to sice je,  ale hnědovlasý.

,,Ale no tak, přeci tady nebudeš takhle postávat. Ještě by ti někdo mohl něco udělat. "

,,Odprýskni," zasyčím na něj. Jenže on to stále nechápe a začne se přibližovat.

Začíná to zavánět podobným průšvihem, jako to, že jsem včera toho kluka z baru zapomněla spálit. Díky Caiovi.

,,Opovaž se, hochu!" ozve se za mými zády. Překvapí mě, že ten hlas ráda slyším. Tentokrát by mi mohl vypomoci on.

,,Nemíchej se do toho!" odvětí mladík a já jsem vážně zvědavá, jak se tato situace bude vyvíjet. Jeho kamarádi se začínají nervózně ošívat.

,,Ještě jeden krok a budeš bez hlavy," zasyčí Caie.

O co mu jde, Karisin?

To kdybych věděla.

Před pár hodinami to vypadalo, že ho pěkně štveme.

My?

Dívej se radši kolem sebe.

Fajn.

Mladík si Caiovu radu nepřibližovat se vyložil trošku jinak. Díval se Caiovi provokativně do očí a s každým krokem se více usmíval.

Byla jsem zvědavá na Caiovu reakci, přestože si mě zcela neprávem přivlastnil.

Jenže čím více se ten člověk přibližoval, tím jsem byla nervoznější. V napětí jsem čekala na jeho dotek, neschopná se pohnout.

Má tak podobné rysy, Karisin. Koukni se na jeho lícní kosti, na jeho nos a pravé oko o trochu výše než levé. Stejně jako Liam.

Měla pravdu, tenhle drzý cizinec mu byl tak podobný. Nechtěla jsem si to připustit, jenže když mi to řekla takto napřímo, už jsem to nedokázala ignorovat.

,,Liame?" musela jsem to zkusit. Co kdyby to přeci jen přežil?

Nesmysl.

Caie se zarazil ve svém postupu, dostal se už skoro k mladíkovi, zatímco jsem se nesoustředila na dění mimo sebe, a teď nemohl vědět, jestli se střemhlav nevrhl do nějakého osobního sporu.

Kdyby věděl jak osobní ti to připadá, utrhl by mu hlavu ihned.

,,Ne, ne," zavrtěl hlavou neznámý ,,já jsem Teodor, ale pro tebe Teddy," mrknul jedním okem.

Stála jsem a zírala na něj. On ke mně začal natahovat ruku, abychom si potřásli na seznámení.

Vzpamatuj se, nesmí se nás dotknout. Nedovol mu to! No tak, Karisin! Je tady TEN upír! Nemůžeme toho člověka roztříštit přímo před ním a spoustou dalších lidí!

Roztříštit?

Uskočila jsem na poslední chvilku a mladíkova ruka si mohla už potřást leda tak se vzduchem.

Caie si to vyložil jako pokyn k akci a během vteřiny stál mezi mnou a mladíkem.

,,Běž si za svými, milady nemá zájem, mládě," řekl poslední slovo Cai posměšně a povýšeně.

,,Doveva, Dio," zašeptala jsem si pro sebe. Cai se jen ušklíbnul nad mou poznámkou a chytil mladíkovu pěst ve vzduchu, kterou se mu chystal uštědřit pěknou ránu.

Upírovi.

Mladík zbrunátněl v obličeji, ale bylo to nic oproti barvě, kterou mělo jeho oko po ráně od Caie. Další ránu nasměroval na jeho nos, nepěkně v něm zakřupalo a začala z něj téct krev. Druhou rukou si mladíka přidržoval za tričko.

Celé mé tělo zachvátil strach.

Ale notak, Karisin. Pročpak se o to mládě bojíš, zabila si stovky takových.

Já se nebojím o člověka.

Pak už si ztracená.

Ne, nejsme. Jen z toho kouká pěkný průšvih, mám strach o nás.

,,Přestaň. Vždyť ho zabiješ," řekla jsem směrem ke Caiovi a šla k nim blíže, abych stihla zachytit jeho dlaně, kdyby mě nehodlal poslechnout. Já měla ale spíše pocit, že mě vůbec neslyší.

Nevnímá svět okolo.

,,Caiusi!" nechtěla jsem ho ohrozit použitím jeho ,,pravého" jména, proto jsem použila velmi podobné a doufala, že ho to probere z transu.

Jaká to náhoda, že Caius je jméno jednoho ze tří vládců Volturiů, nemyslíš?

Zarazilo ho mé oslovení a probral se zpět do reality. Jeho rány už nebyli neřízené, ale začal je směřovat přesně tak, aby neohrozily mladíkův život, ale zároveň mu působily velké bolesti.

Teodorovi kamarádi se na to celé jen z bezpečné vzdálenosti dívali. Párkrát to už vypadalo, že půjdou svému kamarádovi pomoct, ale po další Caiově ráně se opět stáhli zpátky.

Přestala jsem si tedy dělat naděje, že by mu místo mě, jakožto ženy, pomohli nebo se o to aspoň pokusili.

,,Dost!" zastavila jsem Caiovu ruku, kterou se napřahoval k další ráně, ve vzduchu. Nechtěla jsem se ho dotýkat.

Caie pochopil po pár vteřinách, že nemá cenu mé síle vzdorovat a pustil mladíka i druhou rukou.

Ten se zhroutil k zemi a jen Caie poodešel pár kroků od něj, seběhli se k němu jeho kamarádi a začali ho křísit.

Já Caiovu ruku stále držela, ale dovolila jsem mu, aby ji stáhnul dolů k pasu. Stále s ním však nemohl nijak hýbat.

Šel ke mě blíže s neutrálním výrazem. Ani se neohlédnul, když parta středoškoláků i se zraněným rychle zmizela a zadíval se mi hluboce do očí.

,,Pusť."

,,Jen když se na mě bezhlavě nevrhneš."

,,Tolik si nefandi."

,,Nedávej tomu jiný význam!"

,,Měla by si mi poděkovat. Ne mi vynadat, že jsem tě bránil."

,,Než jsem tě potkala, zvládla jsem se o sebe postarat. Zvládnu to i teď."

,,Moc to tak nevypadalo. A mohla by si konečně povolit?" poukázal na svoji ruku. Stále jsem ji pomocí své moci držela nehybně, ale nevědomě jsem s každým slovem svůj stisk upevňovala.

,,Certo, signor idiota!" povolila jsem a otočila se k odchodu. Byla to chyba, neměla jsem chodit.

,,Grazie, mio sole," usmíval se. Věděla jsem to, přestože jsem na něj neviděla a dále jsem se vzdalovala.

Jedinou chytrou věcí, kterou dnes udělal, bylo, že se mě nesnažil zastavit ani následovat.