V zajetí titánů ✔

Prolog Tím to všechno začalo...

Je to tak maličké stvoření! Je tak krásná! Přesně jako já! Moje maličkatá bohyně.

"Chceš s něčím pomoct, sestřičko?" ale já Deméter odmítnu.

"Nech mě tady s ní samotnou," podívám se na svůj uzlík právě narozené bohyně.

"Počkej ještě přeci!" zastavím ji na mezi dveřmi manželské ložnice, kde jsem právě porodila.

"Neříkej nic bratrovi, prosím!" zakňourám bolestí, když se dostaví poslední tupá kontrakce v podbřichu. Deméter si sedne vedle mě a starostlivě se na mě podívá.

"Není to náhodou, ale Zeus otec?"

"Není to ani týden, co jsem vyhodila Hefaistosa z našeho paláce! Bojíme se o - o Heiru!" vykoktávám ze sebe a snažím se posbírat všechnu mou zbylou energii k mluvení.

"Dosti krásné jméno podobnému tvému, Héro! Budu se ti snažit vyhovit, ale teď si odpočiň! Heira zdá se býti jako hodná a poslušná bohyňka," pohladí maličkou Heiru u mě v náručí a odejde.

To božské ticho mě uspává, jen kdyby všichni bohové se nezajímali o svou novou bohovou existenci. Ani uchránit přede všemi ji nedokážu. Přikážu všem, ať mě nechají samotnou a na pokoji. Je to oslabující! Najednou uslyším těžké pravidlené kroky, které mě vytrhnou ze polospánku. Rychle se zvednu a svou dcerku schovám do kouta u postele.

"Nazdar," řekne mi bratr nepříjemně, zrovna když se na otočím.

"Ach, Die," vydechnu nepřirozeně rychle a napomenu se, aby nic nepoznal, že jsem už porodila.

"Tváříš se pořád tak divně!" tváří se potměšile.

"Aspoň se mnou konečně mluvíš!" vrátím mu to.

"Hm," broukne naštvaně a kopne do upravených bílých prostěradel u postele.

"Proč cítím pach Métidy?" zabručím na něj.

"O to se nemusíš starat," odstrčí mě a já zlostně vydechnu.

"Jak nemusím starat? Copak mě už nechceš?"

"Já že nechci?!!!" zakřičí a vesmírem projede ten nejostřejší blesk "za mou náladu můžeš ty! A pokud si už nevpomínáš, tak to máš velmi špatnou paměť! Copak už si zapomněla, proč jí mám tak blbou?!"

"To že ti vládnutí nejde, za to opravdu já nemohu!"

"Ty mi budeš ještě mluvit do vládnutí? Já, který sotva vládnu pár let?"

"Ó, to tak pardon, bohová excelence!" otočím se na k oknu a načerpávám trochu čerstvého vzduchu, nebo ještě kvůli němu omdlím.

"Poslyš, vládnutí nech na mě!" přijde ke mě blíž a zasyčí mě do ucha, až cítím jeho rozpálený dech. Pak se párkrát rychle nadechne.

"Jak to jenom smrdíš?" a roztrhne mi košilku, která mi skrývá bolavé břicho a mohutná prsa.

"Kde je?" vydechne.

"Kdo?" zkouším udělat nechápavou. Když v tom mi vrazí do tváře facku.

"Nepokoušej mě, sakra! Kde je to dítě!!!" křičí, zatímco mě pálí tvář.

"Nevím o čem mluvíš!!!" a nehty mu zajedu do ramen a vyšlu mu čtyři velké blesky do jeho statného svalnatého těla.

"Dej.Mi.Ho!!!" blesky a hromy změnily palác k nepoznání. Vytrhne mi klubko vlasů, ale já se nechám klidně vytrhat do hola, jen už kvůli Heiřě pod postelí!

"Pro tvé dobro, mi to dej! Nechci tě zmrzačit! Včera jsem tě musel potrestat a nechci abych tě pro každé poslechnutí musel použít násilí!"

"Ty jsi tak neuvěřitělně podobný vlastnímu otci!" nevěřím vlastním uším.

"Tohle jsi přehnala!" zašeptá do ticha a oči se mu zlostně zúží. Zmůžu se jen na hlasité polknutí, kdy mě neohrabaně odstrčí a vyjekne, protože můj blesk mu zajede do přesně do mozku. To ho popudí a ve vteřině drží naši bohyni!

"Ne!" vykřiknu.

"Tak se pěkně koukej, když jsi jí chtěla přede mnou skrývat!" dává jí nějaký klíč do těla a pak s ní šermuje ve vzduchu. Pak jde k levému oknu manželské ložnice.

"Vrať mi ji!!" křičím a snažím se mu jí vytrhnout.

"Myslím, že teď jsme si vyrovnani," vyhodí ji oknem ven a políbí mě s odporným výrazem. Do očí se mi vydřou slzy a já se složím na zem u okna.

"A hele, Rhei, jaký pak to dárek nám to synovec hodil? Že by na nás nezapomněl?"

"Nech toho sarkasmu, Thei," smutně svou sestru umlčí v pekle zvanému Tartaru.

"Vypadá to na dívku," poznamená Thea.

"Chudák bohyně, dokonce se tam nahoře už vyvražďují!" těžce Rhea vzdychne.

"Sarkasmus, to je dobrý slovo, sestro," zamyslí se "Co kdyby byla bohyní sarkasmu? Chytrá, inteligentí po matce, bojovná, smyslná a neuvěřitelně vtipná po otci? Nemyslíš, drahá sestro?" obrátí se Thea na Rheu.

"Určitě, jen kdyby dětství strávila mimo Tartar, a taky jako člověk," znovu vzdychne "tohle není místo pro ní,"

"Škoda, byl by to dobrý obchod s tvým synem,"

"Ne, Theo, to rozhodně ne, a už proto, že je to můj syn, tak si ji Gaia vezme a zařídí jí plnohodnotý život na Zemi,"

"Není to přeci škoda?"

"Ne, Theo, opravdu není,"

"Jen aby ho měla šťastný jako člověk, Rheo, vžyť poznala Tartar! Ona nebude navždy člověkěm, ani bohyní, za kterou ji považují tam nahoře na Olympu. Ona bude moci k nám do Tartaru a zase na zpátek, jen bude muset sama přijít na to, jak se vracet tam a nazpátek. Ona vlastní třetinu důležitého klíče. Bude mít komplikovaný život! Až se sem vrátí za tisíce let, vzpomeneš si na má slova!"

"Říkala jsi, že se bude moc vrátit na Olymp?"

"Ano, ale jen ona ví, jak," a zamyšleně se podívají na Heiru.