V zajetí titánů ✔

#2 | Ufňukaná bohyně (obr. Notos = bůh jižního větru)

PERSEFÓNE

Blíží se podzim. A to je špatně. Nechci, aby se měnilo roční období. A tak vyskočím do oblak a se svěšenými rameny letím za obzor, tam kde končí zlatavé paprsky Héliose. Boha, který pomohl mé matce mě najít. Na něj se můžu spolehlivě a kdykoliv spolehnout.

"Dcerko, kam to letíš?" vyleká mě hlas za mnou.

"Hádej, tatínku," pípnu a polknu své slzy.

"No tak, Persefóne, nefňukej furt," napomene mě přísně "podívej se na sebe, ty brečíš, protože musíš za pár dní do Podsvětí, ze kterého zase můžeš vyletět. Ty tam nejsi vězněná!" téměř na mě křičí, chci mu skočit do řeči, že přeci nemůžu za Dianu, ale nenechá mě.

"A co má matka?" kňourám jako mimino, jako kdybych neuměla mluvit normálně se sebevědomím "ta snad také oplakává, co se stalo s Dianou nebo spíš mě? Každý máme problémy,"

"Ale - !" uvízne mu v krku a změří si mě očima, "nemám čas se s tebou hádat, mám plnou hlavu hledané Dií," a zmizí rychlostí blesku. Mráčky se pod ním roztrhají, svými slzy je slepým do původní stavu. Pak vstanu a dám se za svým cílem.

"Bože Héliosi, počkej! Ještě zůstaň! Neměň se," rozpláču se mu na rameni.

"Vím, že je to pro tebe těžké, ale ještě 2 týdny, bohyňko,"

"Ale já chci měsíc," kňourám.

"Nemůžu, navíc Notos; bůh jižního větru, se srazil se svým bratrem Boreem; bohem severního větru, už teď dělají neplechu na Zemi a zima přijde velmi rychle. K tomu se nám rozzuřil Zeus díky své ztracené dceři, to budou ale bouřky a zničené destinace... Chudák Zeus, nemá to lehké," vzdychne.

"Ale já to nemám také lehké!" vykřiknu "taky se za chvíli vzdálím! Proč mě nikdo nechápe!!" rozkřičím se.

"Ach, ty hloupoučká," pohladí mě Hélios po vlasech, ale já se vzdálím. Naštvaná a s neúspěch letím od něj rychle pryč. Zkusím hledat útěchu u své matky. Tu však najdu v trůním sále na Olympu. Svou tvář má schovanou u tety Héry v klíně.

"Maminko, neplakej!" přikleknu k ní "já jsem ještě neodletěla! Já jsem stále tady!" ale maminka se ani nehne. Podívám se významně na tetu, ta mě něžně pohladí.

"Tvé mamince není dobře," smutně se na mě Héra usměje "běž, Hefaistos tě určitě rád vyslechne," ale já tetě neveřím. Slabě s mamkou zatřepu. Co jí jenom může být?

"Ona, ona nemůže - tedy nesmí být tam dole! V Tartaru!" koktá zničeně.

"Ale mami, to já jsem přeci tvá dcerka! Já! Ne Diana, to i já za chvíli budu muset zmizet," kleknu si k ní.

"Hloupoučká," pohladí mě po tváři "ale ty se mi zas vrátíš, ona neteřinka nikdy..." ucítím jak mi padají něčí kapky na hlavu. Jsou Héry. Kouká do neznáma před sebe. Proč mi sakra nikdo nerozumí! Pořád samá Diana, Diana a Diana...

"A já naivní si myslela, že když jí shodím do toho Tartaru, tak se jí zbavíme!" ulyším na konci chodby Afroditu s Hébé. Uraženě jsem odběhla pryč ze sálu a nechala tam mámu s tetou samotné. Jak mi tohle může máma udělat? Já zmizím a dlouho tu nebudu. Ach, jak se mi jenom bude stýskat po mamince.

"A místo toho se Diana řeší ještě víc! Je to ještě horší!"

"Přesně Afrodito, všude samá Diana, Diana a Diana..." přidám se do jejich rozhovoru.

"Dokonce už i se mnou matka opovrhuje," přidá se Hébé "to je pořád, už amborzii nechci, radši prý bude žíznit, ale to jí Dianu nevrátí!"

"Myslím, že nic lepšího jsme nemohli vymyslet!" cože to právě Afrodita řekla, velmi rychle zpozorním.

"Afrodito," sekne Hébé a hlasitě začne kašlat. Najednou se začnou holky chovat divně. Porád se skákají do řeči a nenechají se dopovědět. Na mé názory se ani neptají a udělají ze mě vzduchu. A tak tam dál stojím jako zkaměnělina.

Najednou se jedny dveře velmi prudce otevřou a vyjde Zeus v patách Athény a Háda.

"Má teorie prostě je ta, tati," ostře mluví Athéna k Diovi "že do Tartaru nespadla sama, někdo ji tam musel úmyslně hodit! Podle ověřených informací, Hefaistos už spí týdny sám bez Afrodity, jenže Áres taky a tráví hodiny se svými divokými společníky a zabíjí se navzájem! Taky je slyším a vidím, máme propojené komnaty... Takže Afrodita mě v tam celém ději nepasuje. Ta musí mít svůj příběh a to od začátku! S bohyněmi magie, Hekatou a Kirké, se snažím spojit a zjistit víc, ale to je všechno, kam jsem se otci a strýčku dostala," přestane mluvit a podívá se na náš hlouček a zle se na nás podívá "však mi pravdu zjistíme," změří si nás.

"Ale já za nic nemůžu," vyjede rychle ze mě.

"Ty snad za něco můžeš?" nechápavě se na mě podívá táta a pod jeho pohledem mi zrůžový líce.

"Persefóno! Máš snad zdání, jak se Diana mohla dostat do Tartaru?"

"Ne, vůbec tatínku," hlas mi zeslábne a téměř kuňkám. Hledím na své palce u nohou a nechci s ním navázat oční kontakt.

"Že mě to nenapadlo dřív, otče!" vykřikne znedadání Athéna a plácne si rukou do hlavy.

"Přeci bůh Hélios mi může říct vše, co viděl! Ten ví všechno! Zatím, tati a Háde!" mizí mezi mraky a já se významně podívám na Hébé a Afroditu.