11. kapitola

342 23 3
                                    

Radši jsem zavřela oči a uvědomila jsem si s jakýma jsem tu zrudama, jelikož se začali radostně smát hned po tom, co se loď potopila.

Přemýšlela jsem, co dělat... Nic jiného a hloupějšího mě nenapadlo než jít za Jonesem. ,,Ty prašivej, nechutnej a sliznatej slize!!! Co to má znamenat!!!"
On se na mě vážně a strašidelně podíval, až jsem se ho lekla, ale nechtěla jsem to dát na jevo... ,,Ty!!! Ty mi nemáš co rozkazovat!!! Měli u mě nesplacený dluh... Teď je už splacený!!!" Za větou se pousmál. Já nechápavě stála na schodech a přemýšlela jsem, co mám říct na svou obranu.
Jen jsem přikývla a odešla zpět na palubu, kde na mě zírala posádka.
Já se radši odebrala na příď lodi, sedla jsem si a začala přemýšlet jak se dostat z této prokleté lodi.

Plula jsem na Holanďanovi asi 3 dny. Když jsme dopluli k opuštěnému přístavu. Napadlo mě, že by jsem tu posádku a samotného Jonese mohla opustit, ale nevěděla jsem jak. "V noci? ... Ne, posádka Holanďana skoro vůbec nespí, a když už, tak je někdo pořád na palubě..." Pomyslela jsem si. Pak jsem si ale všimla na přídi lodi "otevřenou tlamu se "zuby"" napadlo mě si do tlamy vlézt a přečkat chvíli, kdy se budu moc vypařit.
Když se nikdo nedíval rychle jsem přelezla zábradlí a vlezla si do tlamy.
Holanďan zakotvil u přístavu. Netuším co tam posádka chtěla dělat, ale v hlavě jsem měla spíš můj útěk.
Po 1 hodině čekání jsem se odvážila stoupnout si. Viděla jsem může u kormidla, měl na tváři hvězdici a byl celý obklopený řasami. Když se díval na druhou stranu, rychle jsem vyskočila na pevninu. Rozhlédla jsem se po přístavu. Byl tak klid. Ani človíčka. Rozhodla jsem se, že se projdu po přístavu a zkusím ho celý obejít.
Když jsem byla asi v půlce své cesty, zaslechla jsem řev ,,Zvedněte kotvu! Odplouváme!" Byl to Jones. V tu chvíli jsem si řekla: "Jo, zvládla jsem to"
Obešla jsem celý přístav. Na druhé straně přístavu stála loď.... Loď mi celkem povědomá. Ano, byla to Černá Perla. S radostí jsem vyběhla na palubu a radostně jsem začala hledat Jacka. Nikde nebyl, hledala jsem i v podpalubním sklepě. Vyšla jsem na palubu a v tu chvíli jsem potkala Gibbse. ,,Pane Gibbsi!... Kde je Jack?"
Pan Gibbs se na mě překvapeně, ale zároveň smutně podíval. ,,Viki!? Jsi to ty?" ,,Očividně ano... Kde je Jack?!" On se podíval smutně ke kormidlu. Já jeho pohled následovala. U kormidla stál......

Deník Slečny ViktorieWhere stories live. Discover now