Intervence

#1

Část prvá

Slunce již pomalu zapadalo, když se Jan Pěchota probudil. Prudce sebou škubl a jeho pohled okamžitě sjel na místo, kde se nacházelo jeho příruční zavazadlo, šedá taška z koženky se směšně malým poutkem a zlatými stehy, jimiž byla sešita, které si dávaly za cíl vypadat pompézně a draze, avšak ve výsledku vypadaly jako laciná atrapa, kterou taška byla. „Uf" věci jsou v bezpečí. Kolikrát si jen říkal, že za žádnou cenu nesmí usnout? Pěchotův otec byl velvyslanec, téměř každý rok se vydával alespoň na několik měsíců sloužit své vlasti a Honza jej spolu se svou matkou a mladším bratrem pochopitelně následovali. Nyní, když mu bylo již 15 let, dostal otec nabídku, aby odjel na téměř 16 měsíců dělat velvyslance v KDR a přispíval tak k uklidnění současné situace. Synovi, který tedy neměl pořádné zázemí se představa odjezdu na celých 16 měsíců vůbec nelíbila, a i přes nesouhlas matky se mu podařilo si prosadit, že může zůstat u tety v Ostrovicích u Ostravy.

„Mi se to nelíbí," řekla matka, která byla stejně jako zbytek rodiny(vyjma otce) čistokrevná pražačka „ Honzíkovi je teprve 15 a pochybuji, jestli to zvládne a..."

„Nedělej z něj malého." řekl otec se stálým u něj nikdy nehasnoucím leskem v očích „Však se zvládal přesouvat o tisíce kilometrů, tak nějakých 300 pro něj nebude problém!" a otec rozčepýřil stále ještě výrazně nižšímu synovi vlasy. „Může sestře pomáhat, krom toho.." naklonil se k matce blíže, jako by chtěl říci něco vážného, co nemusí mladší část pokoje nutně slyšet „nikdy si nenašel žádné kamarády. Jak se se mnou táhnul přes půlku světa, nikde nestačil ani sehnat domov."Odmlčeli se, pak konečně promluvila matka.

„Dobrá. Můžeš k tetě Honzíku, ale chci tě mít neustále na příjmu, a pokud by se stalo něco ošklivého, určitě zavolej." Syn přikývl a bylo rozhodnuto. Odpoledne jednoho dne následujícího týdne se rozloučil s rodinou, nechal si odbavit jedno jediné zavazadlo,které potřeboval a vyrazil vlakem na cestu.

Pohlédl na hodiny.17:46, již musel projet Brnem. „Kolikrát jsem si říkal, že nesmím usnout? Hemží se to tady zloději a lidmi, kterým nedělá problém si cizí věci prostě vzít." a kvapně se rozhlédl po prázdném kupé. Krom prázdných, červeně polstrovaných sedadla zavazadlového prostoru nad nimi, odkud na něj koukal jeho modročerný vak zde nebylo vůbec nic. Pohlédl tedy z okna na krajinu venku a hodlal se jí kochat, leč se míhala takovou rychlostí, že to brzy vzdal. 18:02. „Vleče se to" pomyslel si a byl připraven na příchod onoho nepříjemného pocitu nudy, když tu náhle vlak zabrzdil. „Ostrava-hlavní nádraží." zakvílel robotický hlas. Pěchota vstal ze sedadla, popadl svůj vak,kupodivu, že jej vůbec při své výšce uzvedl, nějakým způsobem ještě přibral příruční zavazadlo a jal se vystoupit z vlaku a prodírat se davy lidí na nádraží. Rozhlížel se po tetě. Neočekával nějaký uvítací výbor, avšak alespoň doufal v to, že jej teta, kterou bezmála 6 let neviděl přijde vyzvednout. Nestalo se tak. Rozhodl se tedy, že bude postupovat podle pokynů, které mu předtím řekl otec. „Evča je hrozně zapomnětlivá, takže, kdyby na tebe na nádraží nečekala, kup si prostě lístek do MHDčka do Ostrovic. Vystoupíš v centru u kruhového objezdu, dáš doleva, mineš 2 ulice, pak jednou doprava na takovou postranní uličku a tam už její dům snad najdeš." Atak si vak, pod kterým se skrýval menší hnědovlasý, hnědooký,nevýrazný klučina prodíral cestu skrz tucty pasažérů k východu z hlavního nádraží. Nádraží bylo, jak bývá dnes zvykem,skloubením dvou zcela rozdílných budov. Jednak zde byla stará,žlutobílé omítnutá budova industriálního rázu s různými výklenky a ozdobnými ornamenty připomínajícími architekturu 18. století a ocelovou střechou svou vyzáží pasující do století 19. Pak zde byla později dostavěná prosklená budova čekací haly, jenž svou konstrukcí objímala starou část a propůjčovala tak skromnému komplexu tón 21. století. Skvěle se doplňovaly. Stará budova sloužila svému účelu, tj. přijímat a zase pouštět vlaky na jejich cesty, protože se za ní nacházely vlakové tratě. Nová budova byla naprojektována tak, aby plnila reprezentativní účel, a tak byla směrována směrem k hlavní ulici, kde svým objetím starší příbuznou dokonale skrývala a dávala tak na odiv svou klamnou modernost, která byla ale pouhým klamem, neboť interiér byl nesmírně zastaralý. Právě na tuto hlavní ulici nyní vyšel Pěchota očekávajíc, že zde nalezne špičkové autobusové nádraží, jak na to byl zvyklý z Prahy i ostatních velkých zahraničních měst, kde v minulosti pobýval.Namísto toho nalezl pouhou zastávku s tak 10 let starým digitálním pultem sloužícím k nákupu jízdenek. Přistoupil k pultu. Na displeji bylo napsáno datum 02/09 2029 18:18 (školní rok začínal až 3. září, neboť na prvním dna zářiové dny vyšel víkend),jakmile se k displeji ale přiblížil, rozsvítil se mnohem jasněji(přešel z úsporného režimu) a obrazovka se přepla na stránku s jízdním řádem. Chlapce to pochopitelně nepřekvapilo, tato technologie byla již několik let zcela běžnou. Nahlas pronesl:„O-S-T-R-O-V-I-C-E", což byl nejspíš pro čtečku hlasu problém, neboť udělala ve slově opakovaně chybu a rozmrzelý Pěchota musel slovo opakovat vícekrát. Nakonec se systému podařilo slovo vyhledat správně a na obrazovce se okamžitě zobrazily veškeré spoje, které toho dne do maloměsta vedly.Nejbližší jel již v 18:23. Chlapec tedy obrazovce sdělil:„18:23" a „Hotově", naházel drobné do pultu, který byl zároveň i prodejním automatem a vyzvedl si jízdenku, která mu z útrob stroje vyjela. Asi minutu přešlapoval na místě, když jej oslovil hrubý škřípavý hlas, jenž se snažil znít dobrosrdečným dojmem, avšak se v něm značil stejný chlad anelidskost, jako v hlase automatu na výdej jízdenek. „Prosím tě,nejsi ty Evin synovec?" Vyděšený Honza sebou škubl a jeho pohled spočinul na hubeném až děsivě kostnatém člověku, který mohl být tak o 10 let starší než on, avšak byl po fyzické stránce zcela zdevastován. Měl zablácený roztrhaný bílý kabát, kdysi možná modré, dnes zcela vybledlé volné džíny mu plandaly kolem těla, které svou vyhublostí chlapci připomínalo lidi na fotografiích z koncentračních táborů a bledou tvář, ze které na něj hleděly velké modrozelené oči, v nichž se značila obrovská, ale temná radost. Muž se usmál a odhalil tak ústa, v nichž polovina chrupu chyběla. Eva bylo jméno jeho tety.