Intervence

Prolog 5/5

„Zbluňk." Bohumil Novák a Karel Lázecký se prodrali kruheh těl až k malým dvířkám s vysacím zámkem, který Bohouš štípačkami, jenž stále svíral v ruce, bez problému přeštípl.

„ Musíš proto jítty Karle. Je to moc vysoký, na tonedosahnu."

„To je ubohá výmluva."

„Ale, tak už nekecej." Karel roztřesen hrůzou a nechápajě, jak může Bohouš brát tuto situace s takovým klidem prolezl mříží, postavil se na špičky a uchopil za roh, aby se nedotkl malby, obraz, který tak dlouho hledali. Karel se domníval, že se jedná o surrealistické umění, neboť malba obsahovala jen čtyři modré kruhy (jeden v každém rohu), jeden zelený trojúhelník náhodně položený do prostoru, žlutý obdélník a červený čtverec vedle sebe se krčící uprostřed obrazu, pozadí bylo nakresleno tou nejčernější barvou, která pohlcovala snad 100%světla. Nesmírně opatrně podal předmět za roh skrz klec Bohoušovi dbaje přitom na to, aby obraz uchopil pouze za roh i jeho kamarád.

„ A můžes mi jakoKarle vysvělit, pročjako se ma s tim takopatrně."

„Nevim, asi se to lehce dá poškodit. Hlavně se tohonedotykej. Nebo nam za to nezaplati."

„Ok už mlčím. Tak rychle, ať už sme odsud."

Vyšli ven z místnosti a Karel ji (podle instrukcí) opětovným zadáním hesla opět uzavřel. Pomalu postupovali naspátek hrobově tichým krytem, postupně zrychlovali, až se nakonec rozběhli jakošílení ke dveřím.

„Neměli bychom to Karle taky zaseslovat?"

„Nech ty dveře bejt. Podle toho co nam říkal, se to samo zadvě hodině zavře. Rychle pryč odsud."Vyšplhali po žebříku rychleji, než po něm předtím seslezli, Bohouš rychle natáhl koberec na zhruba stejné místo, kde byl předtím, aby nikdo nepoznal rozdíl. Nedbaje na ticho se prořítili skrz muzeum až k zadnímu východu, který za sebou nechali dokořán otevřený a s četnými nadávkami se jim podařilo se dopotácet k autu. Karel se do auta dostal první a býval by ujel pryč, kdyby na něj zloděj lapající po dechu a stále ještě běžící k autu nezakřičel:„A mě tady jako necháš!"

„A jo, sorry. Tak dělej." stačil to doříct právě ve chvíli, kdy Bohouš otevřel dveře a doslova vletěl do auta.

„Tak dělej, jeťuž!"

„Dobré,dobré" pokusil se spolucestujícího uchlácholit zmatený a vystrašený Karel. Zoufale se snažil několik chvil řídit, než si uvědomil, že v ruce stále drží štípačky. Odhodil je na zadní sedadlo, div, že při tom Bohoušovi neublížil ani nevysklil okénko a hlasitě se rozjel co nejdál odsud. Noc opět přerušil zvuk spalovacího motoru.

„Co to mělo jako bejt!?!!!!"

„Jak to mám asi vědět. Hele Karle, už na to nemysli. Mámetu věc." a Bohouš ukázal na obraz opatrně položený v přihrátce. „Brzo budem mít i ty prachy a můžem na todlekomplet zapomenout. Ale sem se už fakt nevrátím."

„No to teda doufám." Pár minut panovalo v kabině ticho. Oba přemítali nad tím, co se jim to právě přihodilo ( přestože oba žili kriminálním životem, nikdy nikoho nezabili a ani neočekávali, že nějaké mrtvé někdy uvidí a vůbec ne to, co viděli tuto noc). Karel se rozhodl, že nebude riskovat, a proto jel raději po menších okreskách, než aby využil rychlejší cesty po dálnici, která před dvěma lety prošla rozsáhlou modernizací,a teď byla plná kamer schopných automaticky rozpoznávat obličeje.Bohoušovi, jenž byl ještě stále velmi rozrušen, až nyní došlo, že řídí nikoliv on, nýbrž jeho kamarád.

„Hele, dvě věci. Zaprvý, kde ses naučilřídit." ( Bohoušještě nikdy Karlovi nedovolil se s jeho „miláčkem" projet.)„A zadruhý, hnedka zastav a vyměníme se. Nenechám idiota jakoty, aby řídil moje auto. Ještě nás nabouráš a to teďka faktnepotřebujem. No tak, tvoje chvilka slávy skončila. Vypadni!"