Intervence

Prolog 4/5

Bohouš, který dlouze váhal se nakonec pochlapil a pod záminkou, že je lehčí, a musí tudíž otestovat žebřík nejdříve na něm, se nechal Karlem ukecat k tomu, aby po rezavém kusu kovu slezl dovnitř. Karel čekal pouhou minutu, avšak připadalo mu to jako věčnost, a když již chtěl„prásknout do bot" ozval se z temnoty známý hlas.

„ Sem tu. Není to až zas tak hluboký. Polez taky."

„ Už lezu, už lezu. Aby sesneposral." zabručel si Karel pod svými dlouho neholenými vousy a vydal se po rezavém žebříku vstříc neproniknutelné temnotě jako před chvílí jeho kamarád.

Temnota byla opravdu tak neproniknutelná, jak se zprvu zdálo. Již po několika metrech se Karel ocitl v naprosté tmě. Přikvapilo jej, když zjistil, že dokonce nevidí ani vchod nad sebou, což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že neviděl vůbec nic. Slepě slézajíc dolů zachytávaje se na rezavých příčkách zažíval zvláštní, nevysvětlitelný až surrealistický pocit obklopenosti ničím a cítil, ba tomu v tu chvíli i věřil, že by se v tu chvíli mohl žebříku pustit a zůstal by plout vesmírnou prázdnotou a nespadl by ( což byla vzhledem ke stísněnosti šachty a Karlově mohutnosti částečně pravda). Než se však nadál dosedl neočekávaně na dno a zažil odporný pocit podobný tomu, když člověk vychází po schodech,vystoupá na vrchol a očekává další schod, avšak ten nepřijde a namísto toho prošlápne do prázdna. Zmateně se rozhlédl po tmou zahaleném prostoru a spatřil svého kamaráda slabě svítícího mobilním telefonem.

„ Jesli si to pamatuju dobře, tak odteďka už můžem používat světlo." prohodil zamyšleněBohouš vyslovujíc „pou-" ve slově používat jako jednuslabiku.

„Asi jo. Teďka sme v nějákýmbunkru, co si kdysi zbudovali místní papaláší, kvůli studenéválce. Před náma by měly být dveře do kryty."

Bohouš se otočil, světlo přelétlo betonovou místnost, malou téměř jako šachta, kterou před chvílí slézali a posvítil na ocelové dveře bez jakéhokoliv zámku nebo zabezpečení na povrchu, dokonale hladké a splývající s okolními stěnami. Jedinou nerovností na lesknoucím se povrchu ( zvláštní bylo, že dveře nebyly vůbec zaprášené) byl číselník připomínající ty ve starých telefonních budkách, které si Bohouš ještě jakž takž pamatoval.

„Tak jaký, že byl ten kód, Karle?"

„Jestli to po sobě přečtu, tak to vypadá na 17 061 999."

Bohouš ani nečekal na Karlovu reakci a okamžitě zadal do číselníku 17 061 999 a stiskl OK.

Dveře se začaly neochotně hýbat vydávajíc při tom skřípavý zvuk, jaký vydávají všechny dveře, kterých se roky nikdo nedknul a k jejich překvapení automatický mechanismus začal rozžhavovat podlouhlé zářivky na stropě jinak prázdné bíle vymalované chodby. Vešli dovnitř. Po stranách chodby se nacházely dveřní rámy bez čehokoliv, co by na pantech mělo vyset i bez samotných pantů. Za rámy byly jasně viditelné skromně zařízené kóje s jedním záchodem ustlanou postelí a nočním stolkem, toď vše. Karel jich napočítal 8 na každé straně, když došli ke čtyřem uzavřeným, ovšem neuzamčeným a bez problému tudíž otevřetelným dveřím ( dvěma na každé straně), na konci chodby se nacházely kovové dveře ne nepodobné těm, kterými do tohoto komplexu před chvílí přišli.

„Jak že máme dostat ten kód k těmna konci chodby?" zeptal se Bohouš.

„Musíme najít kancelář. Bereš tyvlevo, já ty vpravo"

„OK, OK" zavolal ještě zloděj,jako by se teprve teď vzpamatoval, když již jeho kolega vcházeldo prvních dveří vpravo.

Karel vešel do potemnělé místnosti, vykachličkované od podlahy až po strop. Přejel pohledem pomístnosti a spatřil jakousi velkou kovovou skříň s prosklenou přední stranou, přes níž bylo možné rozeznat obrysy ležících nástrojů, více se jí však Karel již nikdy nevěnoval, neboť jeho pozornost upoutala jediná další věc v místnosti ( krom staromódního umyvadla vedle skříně), a to dvě nemocniční postele umístěné neprakticky uprostřed místnosti, a co již Karla ani nezarazilo, ustlané a dokonale čisté.