Nenávidím Tě, TaeTae... (Vkook)

~ 24. kapitola ~

Ráno...bolestivé ráno. Nikde si nebyl, ale já koukal po zvadlých růžích. Bylo to krásné, i přes to, že byli uschlé.

Otočil jsem se a na nočním stolku stál dopis s tmavě fialovou růží. Nechápu, že taková existuje, nebo neexistovala?

Otevřel jsem dopis:

Růže zvadly, ale má láska k tobě stále roste. Nikdy nezapomenu na tvůj smích, na tvé pohyby, zpěv, roztomilý králičí výraz. Miluju tě, i když to nevíš. Mluvíš se mnou, ale nevíš o tom. Nesnášíš mě a já se ti nedivím. Myslíš si, že tě nesnáším, ale svou lásku nijak nedokážu vyjádřit, bojím se.

Omlouvám se, Kookie❤

Nevěděl jsem, co si myslet. Bylo to pro mě něco nového a já nevěděl, jak zareagovat. Seděl jsem na posteli. Koukal upřeně na rudé písmo. Bylo to krasopisně napsané. Sedl jsem si a sykl bolestí, můj zadek, maleeeeej. Stoupnu si, vezmu růži a jdu k váze, jsem jak tučňák a musí to vypadak komicky. Ha ha ha, všichni už se smějou.

Dám ji do vázy a znovu si lehnu. Koukal do stropu. Není tam nic zajímavého, ale já tam viděl dost. Vzpomínky, minulost, svobodu. Zavřel jsem oči a pomalu usnul.

Byli jsme na dětském hřišti, bylo to před dvěma lety. Vytáhl jsem tě do takové obrovské koule, která se točí. Ty ses tam posadil někde a já nás roztočil. Točili jsme se dokola. Ty si křičel ať zastavím, ale já pokračoval a ještě jsem to roztáčel víc. Miloval jsem slyšet Tvou bezmoc a strach. Ano, užíval jsem si to... Bůh ví proč, ale já to nevěděl. Dobře... Po chvilce jsem zastavil a Ty si pomalu vylézal. Motal se ti svět a vrazil si do stromu. Sjel si dolů, smál se a do toho trochu křičel. Všichni jsme se Ti smáli... A já si tam pomalu uvědomoval, že Tě miluju.