Lost [H.S.] CZ

-11-

Ahooj! Je tu další díl :)

ZNOVU bych se chtěla omluvit za to, že nepřidávám často.

Jak vás to baví? :)

Doufám, že se díl bude líbit.

 Vote&Comments

 Děkuju

 -K-

HARRY´S POV:

Věděl jsem, že už jsme oba dost opilí a že toho budeme možná zítra litovat, ale dneska jsem si to chtěl opravdu užít.

Napil jsem se z flašky a ucítil tu hořkou chuť. Nejsem zrovna ten typ, co by se vyžíval v pití alkoholu, ale dnešek byl přímo určený k ožrání se.

Sledoval jsem každý její pohyb. Každé mávnutí rukama, každý úhyb boků, každý úsměv věnovaný mně.

Hleděla mi do očí a zpívala u toho. Dělala jako by byla ona ta dotyčná zpěvačka nebo zpěvák. Tolik tu hudbu prožívala. Každou vteřinou navíc strávenou s Charlotte jsem vnímal rozdíly mezi ní a Amber.

Po několika písničkách neustálého tance jsem se sklonil k Charlotte a chytil ji jemně za krk.

„Musím si dojít pro další flašku“ řekl jsem jí do vlasů a ukázal na prázdnou flašku.

„Jdu s tebou“ řekla. Chytil jsem ji za ruku a táhl pryč z davu tančících lidí. Věděl jsem, že kdybych tohle gesto neudělal, nebyla by schopná sama normálně odejít. Při nejbližší příležitosti by sebou plácla na zem. Já na tom tak špatně ještě nejsem.

V kuchyni jsem našel další flašku a otevřel ji.

„Radši si sedni“ řekl jsem Charlotte, protože jsem si všiml, jak se motá.

„Tak bezmocná zase nejsem“ řekla, ale po chvíli si stejně sedla na barovou stoličku a položila si hlavu do dlaní. Chovala se tak tvrdohlavě.

„V pohodě?“ přišel jsem k ní a položil jí ruku na rameno.

Zvedla hlavu z rukou a ironicky se na mě usmála.

„Co myslíš, Harry?“ 

Protočil jsem nad ní očima a napil se z flašky.

„Je mi špatně“ podepřela si hlavu a zavřela oči.

Koukl jsem se na hodinky a ty ukazovaly půl třetí ráno. Celkem dost to uteklo. Vůbec mi nepřišlo, že by mohlo být už tolik hodin.

„Harry, odvez mě prosím domů, jsem nehorázně unavená“ řekla se zavřenýma očima.

„Taky jsem pil“

„Pojď, u mě v pokoji si můžeš lehnout“ řekl jsem po chvíli a pomohl jí zvednout se ze židle.

V tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší řešení.

Jednu ruku obmotala kolem mého krku a tou druhou se mě držela. Hlavu si položila na mé rameno.

                                     

„Zvládneš schody?“ řekl jsem starostlivě. Opravdu nevypadala moc dobře.

„Zvládnu všechno“ řekla navzdory tomu, že se sama nemohla zvednout ani ze židle.

Prošli jsme schody bez větších problémů přímo do mého pokoje. Pomohl jsem ji sednout si na mou postel.