Lost [H.S.] CZ

-35-

Ahoojte! Omlouvám se, že přidávám až dnes, ale včera a předevčírem jsem jen ležela, protože mi bylo dost blbě, a během týdne jsem neměla moc času na psaní. Snad už to bude lepší a snad se vám bude díl líbit :)

Moc děkuju za vaši podporu! Ani nevíte, jak mě to těší :3

-K-

Slzy se neuvěřitelnou rychlostí zase začaly hrnout ven a já je nemohla zastavit. Šla jsem po cestě, která by měla vést směrem k našemu domu, i když jsem si tím nebyla moc jistá.

Proboha. Je tohle konec našeho vztahu? Nevěděla jsem, co od Harryho čekat. A co bylo horší, nevěděla jsem, co čekat od sebe.

Myšlenky v mé hlavě se překrývaly jedna přes druhou a já nemohla racionálně uvažovat. Navíc jsem se cítila vážně mizerně.

„Lott" zaslechla jsem za sebou.

„Počkej" řekl Harry, já se zastavila a počkala, až za mnou doběhne.

Ucítila jsem, jak mě jemně chytil za ruku. Otočila jsem se k němu a uviděla jeho ustrašený obličej i přes tmu, která už vládla krajinou.

„Ty brečíš?" optal se nechápavě a rukou se napřahoval, že mi utře slzu stékající po mé tváři, ale já ho zadržela, a jeho ruku vrátila na její místo.

„A co jsi čekal?" vykřikla jsem a hystericky rozmáchla rukama.

Mlčel.

„Co se stalo?" řekl nakonec.

„Co se stalo?" ironicky jsem zopakovala.

„To si ze mě musíš dělat srandu" zoufale jsem se zasmála.

Hrál to opravdu přesvědčivě.

„Viděla jsem vás" řekla jsem po chvíli mlčení na obou stranách.

„Co? S kým?" nechápal. Měl výdrž, to se musí nechat.

„Bože, musíš si pořád hrát na svatouška?"

„Podvedl jsi mě s nějakou jinou holkou, Harry, to se stalo!" vykřikla jsem.

„Cože? Nepodvedl!" vykřikl nazpět.

„Já už na to nemám" řekla jsem zoufale, otočila se a šla pryč. Byla jsem unavená z toho, jak všechno stále vyvracel, přitom jsem to moc dobře viděla.

„Jak si můžeš myslet, že bych tě podvedl?"

„Jednoduše" řekla jsem laxně při chůzi, při které mě Harry následoval.

„Nikdy bych tě nepodvedl!" zakřičel.

„Tak co jsi tedy udělal? Potřebovala od tebe utěšit? A ty jako hodný člověk, jsi jí vyhověl?" ironicky a zároveň zoufale jsem se zasmála a zpátky se na něj otočila.

Dívala jsem se mu do očí a i na tu vládnoucí tmu jsem viděla, jak mu to docvaklo.

Že by opravdu nevěděl, o čem jsem celou tu dobu mluvila? 

Prudce zavřel oči a rukou si promnul čelo.

„Kurva" zanadával.

„S ní to byla jen hra" řekl.

„Hra?" vykřikla jsem.

Byla jsem opravdu zoufalá a vzteklá.

„Ty jsi jí políbil a ono to byla jen hra?" výsměšně zopakovala jsem jeho tvrzení, jen v trochu jiné formě.

„Nepolíbil jsem ji!" vykřikl.

„Ne?" ironicky jsem se zasmála.

Náš rozhovor je z mé strany opravdu hodně ironický. No, nic jiného mi také nezbývalo. Kdybych to nebrala s ironií, dávno bych se hystericky rozbrečela a svíjela se na zemi v bolestech zlomeného srdce.

„Ne" zamumlal.

„Viděla jsem to, Harry" řekla jsem více v klidu.

„Nemohla jsi to vidět, protože já jsem ji nepolíbil, Lott!"

Mlčela jsem.

„Ty mi nevěříš?" optal se se zoufalstvím v hlase.

Mlčela jsem.

Mlčela jsem, protože jsem to nevěděla a nechtěla jsem to říct nahlas. Znamenal pro mě vše a já jsem nevěděla, jestli mu věřím. Nikdy nepřestanu překvapovat, stejně jako on.

„Kurva, Lott" rukama udělal pohyb jako by do něčeho praštil. Otočil se s rukama na hlavě.

Dívala jsem se mu na hlavu a viděla jsem, jak se tahá za vlasy. Zřejmě ztrácel trpělivost.

„Během toho večera se na mě ta holka pořád lepila a snažila se mě svést..." otočil se zpátky ke mně.

„Začalo mě to srát, tak jsem si řekl, že bych si s ní mohl trochu pohrát-" nenechala jsem ho dokončit větu a skočila mu do řeči.

„To je přesně ono! Nemůžeš si jen tak bez závazků hrát s holkama, když s jednou chodíš!" vykřikla jsem.

Ignoroval můj výbuch a pokračoval dál:

„Začal jsem odpovídat na její flirty, potom ji chytil za ruce a naklonil se k ní. Když už bylo téměř jasný, že ji políbím, zahnul jsem k jejímu uchu a pošeptal ji, ať jde do hajzlu..."

Podíval se mi do očí a dodal:

„A odešel jsem"

Proboha.

„Věříš mi?" díval se mi hluboko do očí.

„Věříš mi?" řekl naléhavěji, když jsem mlčela.

„Já nevím, Harry" zamumlala jsem.

„A i kdybych ti věřila, myslíš, že je v pořádku, co jsi udělal?" řekla jsem.

„Uznávám, že to byla chyba, ale..." zarazil se.

„Musíš mi věřit, protože já..." znovu to udělal.

„Protože tě miluju" podíval se mi do očí.

Cože? Miluje mě?

Slzy se mi začaly hrnout do očí a z nich poté na tvář.

„A ty si myslíš, že když mi řekneš, že mě miluješ, že na všechno zapomenu?" vykřikla jsem.

Mlčel.

Bylo na něm vidět, že jsem ho velmi zaskočila.

„Odpověz mi" řekla jsem skrz slzy.

„Ne" zamumlal a zklamaně se podíval do země.

Jasně, že si to myslel! To je prostě pro kluky naprosto typické!

Dívala jsem se mu do očí a beze slov jsem se otočila a vydala se domů. Nevěděla jsem, co bych měla říct, tak jsem to vyřešila tímhle způsobem.