Dvanáct střípků zázraku

2 - Jak si zkrátit čas před bitvou na život a na prach (Spider-Mantis)

Takže. Jen tak pro info, tohle se odehrává v Infinity War v mezičase, kdy se naše skupina dohodla na plánu a čekala na Thanose. A jak jste mohli poznat, jedná se o ship Peter Parker x Mantis. Povídka je speciálně pro @Mary1Wito, která s tímhle shipem přišla a díky níž jsem se stala shipperem. :D

„Takže si to shrneme ještě jednou. Cíl je získat tu rukavici. Až se Thanos objeví, musíme ho nejprve oslabit a potom spout –"

„Starku, ticho už. Všichni ten plán znají, já sám jsem ho vymyslel. Nemusíš nám ho pořád připomínat."

„Pane Lorde, já se jen snažím, aby tohle vyšlo. Uvědomuješ si vůbec, co bude, když prohrajeme?"

„Víc než si ty vůbec můžeš představit, hochu."

„Jak –"

„Starku," vzdechl Strange ve stejnou chvíli, kdy Drax zamručel: „Quille."

Ti dva se na sebe jenom podívali. Jistě, Tony chápal, že nikoho nebaví procházet ten plán pořád a pořád dokola, ale on si už od přírody nemohl pomoct. Po zádech mu přejížděl mráz kdykoli pomyslel na to, že by se jeho vidiny mohly vyplnit. Tohle vážně nesměli zkazit, jelikož Thanos byl s každým získaným kamenem silnější a silnější. Nesměli udělat jedinou chybu, nepochybovali, že Titán využije jakékoli mezery v jejich plánu, aby získal, co chtěl. Vždyť tak to dělal už kdoví jak dlouho, šel si za svým a zanechával krvavé stopy.

Miliardář nakonec jenom zavrtěl hlavou. „Fajn," zamumlal. „Takže nezbývá než čekat. Buďte ostražití a připravení."

Nikdo ho už nevnímal, všichni se rozprchli kolem. Tony jenom skryl hlavu do dlaní a vyslal krátkou prosbu, aby všechno vyšlo.

Peter Parker svého učitele pozoroval seshora trosek jedné budovy, kam se vyšplhal a usadil. Pořád nemohl uvěřit, že mu jeho vloupání na mimozemskou loď víceméně prošlo. A nejenom prošlo, dokonce z toho i vytěžil. Stal se Avengerem. Stal se Avengerem, dostal se na cizí planetu patrně úplně jiné sluneční soustavě, ne-li galaxii, protože tenhle Titan neměl nic společného se Saturnovým měsícem, a to všechno v jeden den. Co víc si mohl přát?

Pavoučí smysly ho vyrušily z jeho hlubokého rozjímání. Trhl hlavou do strany a instinktivně zvedl ruce před sebe, aby se mohl bránit vystřelením pavučin. Kousek od něj stála ta vesmírná holka s tykadly, ve tváři zaražený výraz. „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat," řekla upřímně.

„V pohodě," zavrtěl hlavou, nevěda, co dalšího říct. „Um... chceš si přisednout?"

„A můžu?"

„Jo jasně, pojď." O kousek se posunul, i když tady nahoře bylo ještě dost místa. Sedla si vedle něj, udržujíc mezi nimi potřebný osobní prostor, aby neseděli napjatě. Zahoupala nohama ve vzduchu a podívala se dolů. Spider-Man si v duchu dodal odvahu, ale pak k ní natáhl ruku. „Já jsem Peter. Peter Parker."

Věnovala mu rozpustilý úsměv, jenž dodával jejímu vzhledu na nevinnosti, ovšem nabízenou ruku nepřijala. „Mantis. A radši bych se tě nedotýkala."