Dvanáct měsíců.
Dvanáct příběhů ze světa Marvelu.
Společně s @Mary1Wito jakožto ilustrátorkou zde naleznete právě dvanáct povídek obohacené kresbami a malbami pro zpříjemnění čtení. :D
//Skvělý cover je dílem @Carol-ComT]
Slyšel ji vstoupit. Koneckonců, Brunhilda nenápadnost a tichost, na rozdíl od alkoholu, v krvi rozhodně neměla. A přestože Loki nesnášel, když někdo narušoval soukromí jeho ubytovacích prostor, neřekl ani slovo, když Valkýra bez ptaní vstoupila do jeho pokoje. Sám netušil, proč přesně ji odtud hned nevyhnal.
Možná to byl fakt, že za sebou dveře pomalu zavřela, namísto aby s nimi bouchla. Možná to, že v rukou neměla jedinou flašku s alkoholem, anebo meč. Možná to bylo tím výrazem v její tváři.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Ať tak, či onak, právě teď na sebe mlčky zírali; on usazený u svého pracovního stolu, ona na okraji jeho postele.
Loki stiskl rty k sobě, jediný náznak jeho znepokojení a nejistoty. Valkýra něco chtěla. Samozřejmě, že něco chtěla. To byl jediný důvod, proč za ním kdokoli chodil.
Otázkou zůstávalo, proč přišla ona. Něco mu říkalo, že se to brzy dozví.
Měl pravdu, samozřejmě.
„Když ses mi díval do vzpomínek," začala, spíš to na něj zavrčela jako vzteklá vlčice, než že by mluvila rozumně, „co všechno jsi viděl?"
„Všechno."
Sevřela mezi prsty jeho prostěradlo a on by přísahal, že slyšel trhání látky. „Přestaň lhát, Loki. I tvoje schopnosti jsou omezené."
Ach. Ach.
Tady nešlo o to, že se jí hrabal v mysli. Ne doopravdy. Jí šlo o to, kam až sahala jeho magie. Nebyla by první, ani poslední, koho by děsilo pomyšlení na jeho zdánlivě nedozírnou moc.
Jenomže Loki rád nechával ostatní tápat v temnotě. Byla to část jeho já, kterou si pečlivě hýčkal a staral se o ni, protože když nikdo nevěděl, co všechno umí, měli se před ním na pozoru. Sledovali každý svůj krok, což vždy neochvějně vedlo k tomu, že on dokonale odhadl jejich plán.
Loki tohle znal. Věděl, jaký efekt má jeho moc na ostatní. Jen si nikdy nemyslel, že by i Brunhilda – neohrožená valkýra, bojovnice beze strachu – podlehla všem těm fámám. Nemyslel si, že by zrovna ona – ona, která moc dobře věděla, jaké to je, když se jí ostatní straní, protože je tím, kým je – přišla za ním a udělala to, co dělával doslova každý.
Chtěl se jí vysmát. Chtěl nasadit svůj obvyklý nečitelný výraz a vmést jí do tváře přesvědčivé lži, ale neudělal to. Neudělal to, protože se její obezřetnosti nemohl divit. Jeho reputace ho předcházela.
Neudělal to, protože tohle byla Brunhilde. Tohle byla žena, kterou si Thor vybral za součást nového královského dvora. Válečnice, po jejímž boku měl bojovat. A to nemohl, když mu nedůvěřovala. A jak by mu mohla důvěřovat, kdyby jí lhal?
Navíc... navíc nechtěl zklamat svého bratra. Znova ne. Chtěl mu dokázat, že není ten muž, za kterého ho má zbytek vesmíru.
V duchu proklel svoje zpropadené nutkání chtít Thorovo uznání. Tisíc let a on si stále připadal jako malé dítě, snažící se dosáhnout stejné úcty, jakou měl jeho starší bráška.
