Pan X♦

Škola

Další ráno ve škole jsem jak jinak než dostala bombardaci ze všech stran od kamarádek, kamarádů, ale i lidí, co jsem v životě neviděla. Všichni chtěli vědět kdo je Viktor a jestli je to všechno pravda."Ahoj Týno. Co se stalo proboha? Proč to všichni ví? A hlavně co ví?!" zeptala jsem se vyjeveně kamarádky.

Týna se svým obvykle suchým humorem pravila: "Konspirační teorie tvrdí, že chrápeš s nějakým starým dědkem co má "badžet" či co. Znám tě 10 let, ale, že by si šoustala s dědkem? To se mi nechce věřit zlato .. vím, že by si vobjela cokoliv, když na to příjde, ale tohle už je trochu moc i na tebe."

"Jsem moc ráda, že ve mě vkládáš takovou důvěru zlato." odpověděla jsem se záchvatem smíchu.

"Tak co? Kdo to tedy je?" zeptala se nakonec.

Počkala jsem, než ostatní odešli, protože jsem nepotřebovala být středem pozornosti a vyhlášený bizár na druhou.

"Holky je mladý, hezký, milý, hodný a co víc .. prachatý." Jednoduše vše na co si vzpomenete.

"Nevěřím." řekly všechny naprosto jednohlasně s otevřenou pusou a s natvrdlým výrazem.

"Přísahám!" pravila jsem s úsměvem (a co si budeme, lehce povýšeně). "Dnes si pro mě přijede!"

"No boooombaa!" pravila Kateřina, která do té doby jen koukala jak měsíček na hnoji.

Po ukončení vyučování jsem měla žaludek až v krku. Představa, že vyjdu z bran školy a tam bude stát limuzína s osobním řidičem v plné parádě mi nedělala dobře.

Nakonec jsem se odhodlala a vyšla. Opak byl pravdou. Stál tam krásný mladý muž ve sportovním oblečení, ale přesto byl elegantní. Vedle něho krásná nové Audi, kterou jsem ještě neviděla. Slastného pohledu, kterým na mě hleděl si všimlo celé osazenstvo školy, které si dopřávala jednu zdravotní cigaretku.

Nemůžu pravit, že mi bylo trapně.. komu by taky bylo. Byl dokonalý.

Byla jsem ráda, že už nejsem za gerontofila, nebo v některých případech i nekrofila a šla jsem k němu. Lehce mě políbil na čelo a pozdravil. Přesto, že jsem se v očích okolo očistila, chtěla jsem co nejdříve pryč. Pošeptala jsem mu do ucha "Musíme jinam." Koukl na mě s úsměvem.

"To se za mě stydíš Šarlot?"

"Né to vůbec ne! Jen chci pryč od nich."

"Já to myslel jako srandu. V klidu." a zasmál se až se jeho zuby jistě zableskly na fotkách, které si pořídila většina školy.

"Tak jedem ke mě, co ty na to?"

"Beru."