Not normal girl - with Avengers

21. 🖤"Nechceš jít za náma?"

'Ale vlastně...' zamyslela jsem se.
"Ty žiješ!" Vykřikla jsem a rychle na něj skočila abych ho mohla obejmout. No jenže pak mi došlo, že jsem nahá. A on byl nejspíš taky. Snažila jsem se rychle zabalit do peřiny, ale přisedla jsem si ji. No mezi tím se pomalu probouzel.
"Lilly?" Zamručel a zvedl obočí. Byl víc v šoku než já. "Asi bych nebyl moc dobrej táta." Hlavou plácl zpět do polštáře a chytl se za ní.
Já jsem se mezitím konečně stihla zabalit a slézt z něj. Když v tu chvíli jsem měla takovou radost, že... žije.
"Sakra. Pamatuješ si něco?" Zeptal se mě aniž by mi věnoval pohled.
"Nepamatuju," zavrtěla jsem hlavou a pomalu mi vlastně docházelo co to znamená.
"Myslíš, že jsme? No fuuj" vyjekla jsem, ale pravodu je, že jsem nad tou přddstavou přemýšlela víc než často. A teď mi upřímně řekněte, že na tom nejste stejně. Ne? Tak ne. Začala jsem být lehce ve stresu. Vždyť. Chodím s jeho synem. No možná nechodím. Nevim co s ním dělám. Ale něco Jo.
"Jarve?" Zachraptěl Tony. Pořád zíral do stropu a rukama si držel hlavu, jakoby ji chtěl z těch stran stlačit.
"Ano pane."
"Nevíš jestli jsme... Ehm... já a Lilly... no," nemohl to ze sebe dostat. To je mu to tak odporné?
"Jestli jsme spolu spali. Prostě pohlavní styk," dořekla jsem to a cítila jak mi rudnou tváře. Popravdě nejhorší z toho asi je, že si to vlastně vůbec nepamatuju, kdyby aspoň to.
"Pokud vím tak ne pane. Velice jate se bavili. Pan Stark vám polil šaty, vy jste mu to oplatila. Šli jste se nahoru převléct, vy jste si lehla a pan Stark se rozhodl, že si zde lehne taky protože cituji: 'je moc namol aby sešel ty schody'"
"To je vše?" Zavřel Tony oči.
"Ano pane," odpověděl Jarvis.
"To znamená, že se nic neděje," snažila jsem se uklidnit Tonyho a chytila ho za rameno.
"No. To je dobře... litoval bych toho, že si to nepamatuju," začal se smát a já ho praštila. Pomalu se začal zvedat, bála jsem se, že bude taky nahej a tak jsem si rychle zakryla oči.
"Co děláš? Včera ti to nevadilo a teď děláš scény?" Zasmál se a hodil po mě nějaké tričko. Ruce jsem stáhla a zjistila, že boxerky má. Trochu jsem si oddechla.
"Nechceš si prohlédnout tchána?" Řekl a začal se otáčet jak na módní přehlídce.
"To je ještě horší než táta nebo strejda," zakroutila jsem hlavou a otočila se k němu zády abych si mohla navléct tričko. Bylo jeho, ale bylo mi větší a kalhotky jsem naštěstí měla.
Když v tom jsem si vzpomněla "je Steve naživu?"
"Nevím, neměl by být? Od toho panáka si nic nepamatuju," řekl a u toho zíral do telefonu. "Žádná zpráva od Pepper, nejspíš o ničem neví."
"Musíme zjistit jestli se včera něco nestalo," rychle jsem se zvedla. Ale zamotala se mi hlava a spadla zpět na postel. Tak jsem to zkusila znovu a pomaleji.
Sice jsme s Tonym dělali jakože nic, ale myslím, že jsme se oba cítili dost trapně. Tohle se nemělo stát a nevím jestli o tom vůbec jeden z nás bude chtít mluvit.
"Pojď, nasnídáme se a půjdeme pracovat. Měl bych zavolat Pepper, ale jestli je naštvaná jsem už mrtvej. Co myslíš?" Šel ke dveřím.
"Ptáš se holky, která má na sobě tvoje tričko," odpověděla jsem a zkroutila ret.
"Pravda, tak pojď." Otevřel mi dveře a rukou naznačil ať jdu. Pomalu jsem scházela schody, když v tom jsem uslyšela hlasy. "Ale né..." sykla jsem. Všechny pohledy se upřely na mě, spíš na nás. Stark byl pořád jen v boxerkách. A já v jeho tričku. Chtěla jsem zmizet nebo se rozbrečet a schoulit se do klubíčka aby mě někdo obejmul a utěšil.
Pohledem jsem hledala Zacka, neseděl tam. 'Ještě, že tak'
Projížděla jsem ty pohledy a bála jsem se vůbec představit co si myslí. Naštěstí Tony to neřešil nebo na to byl natolik zvyklý, že si toho ani nevšiml. Každopádně sešel schody, nechal si podat od nějakého robota župan a brýle a šel si udělat kávu. Přidala jsem se.
"Nechcete mi říct od jakého roku je legální vkrást se někomu do baráku?" Zeptal se už s kávou v ruce. Já zůstala v kuchyni, neměla jsem na to abych tam stála a mohla se jim dívat do očí. Hlavně Stevovi, Nojo... Steve.
"Nemusíš se ničeho bát," Ach.... je naživu.
"Včera tam byl," oznámil nejspíš Bruce.
"Ale nic se nestalo, v konečné fázi párkrát zablikaly žárovky a on zmizel. Jeho signál," řekl ženský hlas. To bude Natasha.
"Myslíme, že se pohybuje pomocí elektřiny nebo světelné energie." Znovu Bruce.
"Aha. Dobře," pokyvoval Stark.

"Nechceš jít za náma?" Vylekal mě kapitán.
"Ne," dívala jsem se pořád na podlahu.
"Myslel jsem, že jsi jiná. Asi jsem se spletl," zavrtěl hlavou a chystal se odejít. Chytila jsem ho instinktivně za ruku. Trochu jsem toho zalitovala.
"Nic jsme spolu neměli," snažila jsem se mu to vysvětlit. Když už nic, záleželo mi na tom co si o mě myslí, ani nevím proč. Hrozně jsem se před ním styděla.
"Je mi to jedno," odpověděl a odešel.
Někdo zazvonil. "Jdu tam," křikla jsem a snažila se co nejrychleji dostat od nich.
Otevřela jsem dveře... 'Že mi to nedošlo.' Když už, tak už.
"Nemáš tátovo triko?" nevypadal ani tak zaražený. Spíš se smál, dost nahlas.
"Tobě to přijde vtipný? A co tady vůbec děláš?" Zkřížila jsem ruce na prsou.
"No. Jo. Přijde" vůbec jsem nevěděla jestli je naštvanej.
"Zacku... nic nebylo," radši jsem mu to řekla hned než aby z toho nakonec vyplynulo něco jinýho.
"Dobře, tak pojď. Chci tě někam vzít," řekl a dal mi pusu na tvář.
"Počkej. Ty mi věříš? To je vše? Nevadí ti to?" Byla jsem zaskočená.
"Ano věřím," řekl a šel blíž ke mě "a taky... už jsem si toho prožil tolik. Že mě tohle jen tak z míry nevyvede." Už stál u mě a objímal mě. Byl vyšší tak, že si svoji hlavu mohl opírat o tu moji. Rukama sjížděl níž až mi mohl zmáčknout zadek. Pleskla jsem ho, ušklíbla se a prokroutila panenky. Otočila jsem se abych si šla najít nějaký to oblečení.
"Od mýho táty ti to nevadilo?" Zavolal za mnou. Ukázala jsem na něj prostředníček a sama se zasmála.