Not normal girl - with Avengers

14. ❤️ "Ale?"

Písnička - All we do (Oh Wonder) 😍😍😍
Zítra... Musím se dostat k Zackovi nebo Stevovi.
Dál už jsem neměla sílu přemýšlet a tak jsem usnula.
Cítila jsem teplé paprsky na mém obličeji. Světlo se mi rvalo přes víčka. Ale já se nechtěla probudit. Neměla jsem zájem o další zmatený den bez vysvětlení. O myšlence, že jeden z mých přátel mi lže. O neviditelného maniaka, kterej mě chce zabít. A už vůbec nemám zájem být bohyně. Bohyně, o které nikdo neví a přitom má jednu z nejvyšších mocí. Bohyně, která zcela změní svět, bohyně, která má zachránit svět.
V tu chvíli jsem konečně otevřela oči. Slunce mě doslova praštilo do očí. Byla to hrozná záře. Ale večer jsem si závěsy zatahovala takže...
"Kterej idiot mi roztáhl závěsy tak, aby mě probudilo odporný slunko do dalšího šíleného dne?" Vtrhla jsem do kuchyně naprosto naštvaná a zcela ne tak úplně probuzená, vždy potom co jsem mrkla se mi zamlžily oči a já si je musela protřít.
Celý tým Avengers seděl u stolu a zírali na mě jak na 'Miss "zbláznila se" 2015'. Teda kromě Tonyho. Ten si v klidu vychutnával svůj rohlík s máslem a medem.
"Anthony Starku!!" Vyjekla jsem.
Tony položil rohlík na žlutý talířek a zvedl na mě oči.
"Děje se něco?" Řekl naprosto nevinně a k tomu ještě s úsměvem.
"Dobrá... Zopakuji to. Který idiot mi roztáhl závěsy tak, aby mě probudilo odporný slunko do dalšího šíleného dne?!!!" Na konci jsem zesílila hlas.
"Hm... To nemám ponětí," vydechl a vyděšeně se na mě podíval. Pak se začal smát a všechnu tu snahu o tom, že za nic nemůže zničil.
"Chvíli jsem ti začala věřit," odfrkla jsem si a přitáhla si židli za nimi ke stolu.
Vzala jsem si rohlík z košíku, který byl uprostřed stolu a potřela ho marmeládou.
"Kde je Zack?" Ušklíbla jsem se a zakousla se do pečiva.
"Ve sklepě," řekla Natasha a zvedala se od stolu.
Vytřeštila jsem oči a snažila se nevybuchnout.
"Okamžitě ho pusťte ať se jde nasnídat!! Pokud vím tak nic neudělal!!" Dobře... Tak jsem trochu vybuchla. Respektive jsem vybuchla na Steva, protože jsem se celou tu chvíli dívala na něj.
"Omlouvám se Lilly, ale mohl tě zabít," řekl na svoji obranu, ale to mu nežeru.
"Ale nezabil... Tak buďte laskavě tak hodní a pusťte ho!" Palcem a ukazováčkem jsem si opřela čelo a vydechla.
Clint se zvedl a odešel. Po chvilce se vrátil a po boku mu šel Zack. Nikdo se na něj nepodíval kromě mě a Tonyho.
"Dobré ráno," usmála jsem se na něj a zastrčila si neposlušný pramen za ucho.
Vypadal hrozně. Pytle pod očima, otlačený obličej a na sobě měl špinavé tričko ze včerejška a kraťasy.
"Dobré..." Odsekl a protřel si oči.
"Sedni si sem," zvedl se doktor a Zack děkovně přikývnul.
Nemohla jsem si nevšimnout Stevův nervózní pohled na Bruce. Lehce jsem do něj kopla a zavrtěla hlavou. Začínám ho ještě víc nenávidět než před tím. Co to s ním krucinál je?

...
"Tony... Ty jsi taky proti Zackovi?" Polkla jsem a pozorovala vlající trávu přede mnou. Vdechovala jsem vůni jehličnanů a přitom poslouchala šumění větru.
"Samozřejmě, že ne..." Zašeptal tak, že ho skoro nešlo slyšet.
"Ale?"
"Ale Steve... Nevím co to s ním je. Hrozně vyvádí... Úplně tak nevím co se v té nemocnici stalo. Chvíli jsem byl v bezvědomí a když jsem se vzbudil všichni pomáhali ostatním a tak jsem se přidal. Myslel jsem, že už jsi venku, ale když jsme tě nikde nenašli, vrátili jsem se pro tebe, ale ty už jsi byla pryč. Promiň..." Podívala jsem se na něj, opravdu ho to trápilo.
"Poslyš... Tony... Vím, že tenkrát jsi za to nemohl. A vím, že jsi za to nemohl ani teď. A Zack za to taky nemůže... Tedy doufám," chytla jsem ho za zápěstí a věnovala mu široký úsměv. Ten mi oplatil a kývl.
"Máš ho ráda viď?" Zeptal se a mrkl. Zase z něho byl ten starý dobrý Stark.
"Možná..." Zasmála jsem se a uhla pohledem.
"Jen..." Vydechl. "Dávej si pozor. Sama víš jakou má minulost. A toho se nikdy nezbavíš. Vždycky budeš ten kdo jsi byl. A ještě víc v tomhle oboru."

...
Pořád se nemůžu zbavit těch Tonyho slov 'vždycky budeš ten kdo jsi byl'. Vím, že se říká, že můžeš začít odznovu, hodit svou minulost za hlavu a být někdo jiný. Jenomže... Každý bude vědět kdo jsi byl a co jsi dělal. Nikdo to nevrátí a nezmění. Teda samozřejmě kromě mé maličkosti.
Už asi hodinu sedím na houpačce před domem a zírám na svoje špinavý Conversky.

"Můžu?" Stoupl si přede mě někdo a já jen vzhlédla na postavu, která brání slunci přímému světlu.
"Co když řeknu, že ne?" Odsekla jsem a zdvihla obočí. Jeho jsem vedle sebe nepotřebovala.
"Odejdu..." Pokrčil rameny jakoby mu to bylo jedno, ale pohled jeho očí mi říkal přesný opak.
Ale počkat!! Teď!!! Teď můžu.
"Ale jistě kapitáne.... Jen přisedněte," snažila jsem se o úsměv, ale stejně z toho vyšel pokřivený úšklebek.
Rodgers se posadil a mlčel. Nic neříkal... Jen tam tak seděl a mlčel. Já mezitím přemýšlela jak se mu dostat do myšlenek. No respektive do vzpomínek.
"Tvrdil jsi mi, že vás ke mě nechtěl pustit?" Vyhrkla jsem a doufala, že to zabere. Když si na to vzpomene a já se ho dotknu a budu nad tím taky přemýšlet... Mělo by to zabrat.
"Jo..." Vydechl. Pomalu jsem se prsty dotkla jeho loktu. Ale nic... Musím silněji.
"Takže jste mě chtěli zachránit?"
"Ano..."
Zkusila jsem přejet k jeho zápeští. Přemýšlela jsem nad tím bílým pokojem. Nad vším co jsem si z toho pamatovala. Ale nic...
"Jaký to bylo?" Zavřela jsem oči a doufala, že to zabere.
"Křik, strach, bolest... Tři slova, které to nejvíce vystihují. Ale co bylo nejhorší? To, že jsem nevěděl jak ti je. Jestli jsi zdravá, jestli ti nic není, jestli se vůbec ještě někdy uvidíme..." Potom jsem rychle otevřela oči, ale to už jsem cítila pohyb na mých rtech. Trvalo to jen pár vteřin.
Nejdříve jsem viděla rozmazanou oranžovou. Později se to zaostřovalo na oheň. Všude byli jen probíhající lidi. Tak jak to řekl Steve... Křik, bolest a strach. Zahlédla jsem Zacka... Stál u recepce kde se zapisují pacienti, držel v ruce zapalovač. Všude kolem to horělo. Všichni utíkali tedy kromě jeho. S kamennou tvaří kolem mě prošel. Byl to on... On podpálil nemocnici. Z očí mi vyhrkly slzy, ale na to nebyl čas. Rychle jsem šla za ním a snažila se ignorovat paniku ostatních. Míhavě jsem zahlédla Capitána, Tonyho či jiného z Avengers jak vytahují nemocné a pomáhají jim dostat se ven.
Zack se zastavil před mým pokojem. Tedy mým lůžkem v nemocnici. Najednou spadl na zem. Z ničeho nic... Jakoby omdlel. Po chvilce otevřel oči a zmateně se rozhlížel. Což znamená, že vůbec neměl ponětí o co šlo. Když jsi všimnul, že hoří, neváhal a vběhl do pokoje...

"Promiň, já..." Vydechl Steve. Jenomže on se neomlouval za to, že mě tam nechal. Ale za to, že mě políbil...

Ahoooj!!!
Ano ještě pořád žiju...
Strašně, hrozně moc se omlouvám, že přidávám po tak dlouhé době!!
Ale buď jsem vůbec nenašla čas, inspiraci nebo jsem byla natolik líná, že jsem nenapsala ani slovo.
Navíc jsem vůbec nevěděla jak tuhle kapitolu napsat...
Hlavní je, že jsem se k tomu dokopala a je hotová!!
A ano, vím, že je to naprosto nepřehledná kapitola...
Jinak děkuju za všechny VOTE, KOMENTÁŘE A PŘČTENÍ!! ❤️❤️❤️
Vaše 👑 Blond Princess 👑