,,Brrrrr... T-to je v-vážně s-s-strašná z-zima..." řekla jsem drkotavě. Pohlédla jsem za sebe, a viděla obrovskou fialovou zeď od stropu až dolů. Jsem jen v sakra velké jeskyni, takže to asi nebyla tak vysoká zeď. Před sebou jsem měla úzkou ale zato dlouhou cestu. Lemovaly ji vysoké smrky, které nevím jak se sem dostaly, když tu není denní světlo... Po levé straně jsem měla celkem velký keř. To bych nebyla já, kdybych to nešla prozkoumat zblízka. Rozhrnula jsem větve, a viděla- KAMERU!? TADY MAJ JAKO KAMERY!? What!? Okkkkk... To je vážně divné... Rozešla jsem se vpřed. Sníh mi křupal pod nohama. Sotva jsem šla. Vážně mi umrzaly nohy. Předemnou ležel klacík. Pomalu jsem ho obešla. Šla jsem dál, a- *KŘUUUUUP*!!! ,,!!!" Neuvěřitelně jsem se lekla. Rychle jsem se ohlédla. Klacík ležel na zemi již na dvě půlky. Někdo tam je. ,,H-haló??" Spíš jsem to zakňučela, protože je mi již asi padesátkrát zmíněná zima, a taky se DOST bojím. Nic. Nikdo neodpověděl. Šla jsem tedy dál. Pomaloučku jsem se plížila po cestě. Najednou jsem zahlédla stinnou postavu. Okamžitě jsem se otočila. Nikde nikdo... Zase jsem se s tichým kňučením rozešla. Předemnou se tyčila brána/most přes průrvu. Byly tam ale mříže či co, takže se zkrz to nedalo projít. Už jsem se chtěla znovu rozejít abych to lépe prozkoumala, ale uslyšela jsem za sebou těžké kroky doprovázející zvukem křupajícího sněhu. Nešlo to. Nohy mi tentokrát už doopravdy zdřevěněly... Temná postava se ke mně pomalu ale jistě blížila. Myslela jsem že opravdu omdlím. Postava ke mne už došla. Neuvěřitelně jsem se klepala. ,,N e v í š j a k p o z d r a v i t n o v ý h o k á m o š e ?? O t o č s e a p o t ř e s s i s m o j í r u k o u." Nevěděla jsem co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla pro otočení. Stejně jsem neměla kam utéct. V lese byly stromy příliš hustě rostlé, a brána zamřížovaná. Pomalinku jsem se otočila. Postava byla přibližně stejně vysoká jako já. Stín mi podal ruku, a já jí s třepotem ztiskla. *PRRRRRRRRRRRRRRRRRRRDÝÝÝÝÝÝÝÝ* Už jsem postavě viděla do obličeje. ,,Heh heh. Starý trik s prdícým polštářkem v ruce. Je to VŽDYCKY vtipné." Řekl kostlivec v modré mikině, černých kraťasech a růžových bačkorách..?
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Docela jsem si oddychla, protože vypadal přátelsky, ale KOSTLIVEC?? Řekla bych, že mě tu už nemůže nic překvapit. Koneckonců, proč se divím? Vždyť je to Hora Ebott; kdo sem spadne, již nikdy nevyjde ž-i--vvvýýýý... upsssss... ,, Jinak... Jsi člověk, že ano? To je dobrý. Jsem Sans. Kostlivec Sans. Očekává se ode mně, že teď hledám lidi." Sakra!! Takže pro mne také znamená nebezpečí? ,, Ale... Víš... Nikdy jsem se moc nezajímal o něčí chytání..." Ufffff. To je dobře. ,,Teď můj bratr Papyrus [Papajrus]." Jůůů. On má bráchu? Schválně jestli bude také tak malinký :D. ,,To on je fanatik na chytání lidí." Oh. Tak to si na něj budu muset dát pozor. HODNĚ VELKÝ POZOR... ,,Hej. Myslím že támhle to je on." Co!? Sakra sakra sakra... Co teď!? ,,Hele. Mám nápad. Jdi skrz tuhle bránu či co. Ano. Zkrz ní. Můj brácha udělal ty mříže moc daleko od sebe aby někoho zastavily." Rozešla jsem se, a opravdu. Mříže byly moc od sebe. Společně se Sansem jsme se rozběhli, ale asi po pěti krocích mě zastavil. Ocitli jsme se na něčem jako náměstím. Byl tam stánek, a dva velké sněhové balvany. A sníh. A stromy. A zima. A také lampa do lidské podoby. ,,Rychle, za tu divně vytvarovanou lampu." Pobídl mě Sans.
