Evilyina cesta podzemím |UNDERTALE|

»12« - shledání

V další hale, jsem viděla trošku popraskanou zem na 6ti místech. Chtěla jsem jít dál, ale v cestě byly hroty. Takže zase musím nekam spadnout..... prostě jsem se rozběhla, a dupla na nějaké to místo...začala jsem se propadat. Spadla jsem na listí, takže se mi nic nestalo. Ale škvírou ve zdi jsem viděla...

...Napstablook!! Otočila jsem se že vyletim zase po schodech nahoru,
(-ano, jsou tam schody)
ale do očí se mi zaryla
(-obrazně řečeno)
svítivě žlutá páčka.
*zatáhnu*
*cvak*
*vyběhnou po schodech nahoru*
*Ocitám se na tom samém místě jako předtím*
* skáču na popraskanou zem, kde jsem si myslela že je Napstablook.
*propadám se*
*podívám se na Napstablooka*
,,Spadl jsem do díry. Teď nemůžu vstát. Jdi bezemě...

...počkat...

...duchové umí létat, žejo?
No dobře..."
A zase se rozplynul... aaaaha...
Tak jo...
*vyletím po schodech nahoru*
*jsem tam zas*
,,A jdeme!" Křiknu s radostí, a rozebíhám se proti již zasunutým hrotům. Dále jsem viděla sloupy, a za nima tlačítka. Asi 3. Jedno z nich jsem zmáčkla. Nic. Tak to druhé.
*sunoucí se zvuk*
Už se zasunli hroty! Super!

V další místnosti bylo to samé...

v té další také...

V následující také...

Konečně až v 5. Místnosti bylo NĚCO...

Na zemi byl pruh břečťanu, a další rozcestí. Zase jsem se dala rovně. V další místnosti byl pouze vchod do další místnosti. Respektive nebyla to místnost, ale dostala jsem se na balkon. Tam ležel nůž z kuchyňky.
(-z té co si s ní hrajou děti...)
Radši jsem si ho vzala. Třeba se bude někdy hodit...
Znovu jsem se vrátila na rozcestí. Znovu jsem přešla pruh břečťanu na zemi. Vydala jsem se nahoru. Tentokrát po červeném listí. Tam na mě čekala další brána... po vchodu do brány jsem viděla velký uschlý strom. Že by všechno tohle listí pocházelo z těhle stromů? Jen co jsem udělala krok, slyšela jsem Torielin hlas.
,,Božínku. To mi ale strašně dlouho trvalo." Šla směrem ke mě, ale pravděpodobně si mě nevšimla. Vytáhla z kapsy telefon, a zavolala mi. Jakmile uslyšela moje vyzvánění, vrhla se ke mě jako hurikán.
,,Jak jsi se sem dostala mé dítě?
Jsi zraněná? Tady, na, vyléčím tě. Neměla jsem tě nechávat samotnou na tak dlouhou dobu. Bylo nezodpovědné tě takhle překvapit...
Errr....
No, vypadá to že už to dále skrývat nemohu. Pojď maličká!"
S těmito slovy odběhla. Ta je ale rychlá! Došla jsem k velkému fialovému domu. Před ním bylo všude poházené červené listí. na jedné z hromádek toho červeného listí blikala ta samá žlutá hvězda.
* vidění malého vskutku roztomilého domečku v ruinách tě naplňuje odhodláním*...