Dvě tváře [Dramione]

7. Vztek a smutek

Draco:
Poté, co jsme dokončili náš dlouhý rozhovor, jsme tam jen tak seděli a byli ticho. Hermiona o mě byla opřená zády a hleděla do zdi. Nakonec se mi rozhodla říct, co se stalo.

,,Víš, co se tam ve Velké síni vlastně stalo? Asi si budeš myslet, že to je kravina, ale pro mě ne. Bolí to, když ti kamarádi udělají nebo řeknou něco, co bys od nich nečekal." Řekla mi docela smutným hlasem.

,,Povídej." Odpověděl jsem rozhodně a věnoval jí celou svou pozornost.

,,Přišla jsem ke stolu a hned, co jsem si sedla, se mě hned Ronald zeptal, co s tebou mám. Já jsem řekla, že nic a že jsme jen kamarádi... No a on hned začal říkat, že mě jen využíváš a že Draco Malfoy by se nikdy nebavil s mudlovskou šmejdkou." Na konci se jí zlomil hlas a začala opět brečet a znovu mě objala.

,,Tak tohle mu nedaruju!" Zamumlal jsem tak, ať to slyším jen já a pak jsem řekl normálním hlasem: ,,Jak ti tak mohl vůbec říct? Je to tvůj kamarád, no ne?" Odpověděl jsem rozrušeným hlasem.

,,Draco... Já se prostě musím zeptat! Využíváš mě nebo ne? Byla bych ráda, kdyby se Ron pletl. Jinak taky jsem si myslela, že je to můj kamarád, ale po tomhle?! Sama už nevím." Když to dořekla, začal jsem mít na ni skoro vztek. Jak si mohla myslet, že bych ji využíval?!

,,Proč bych tě využíval?! Jak si to můžeš vůbec myslet?! Kdyby to tak bylo, tak bych tu teď s tebou neseděl." Pronesl jsem skoro až naštvaným hlasem.

,,Nemyslím, ale i tak jsem se musela zeptat..."

,,Víš co? Už na to nemysli. Za chvíli už bude večerka. Měli bychom se vrátit." Snažil jsem se o úsměv, ale když se neusmívala ona, tak já jsem to taky nedokázal.

,,Tak dobře." Zvedla se. ,,Uvidíme se zítra. Dobrou." Řekla a pevně mě objala. ,,A děkuju." Dodala a usmála se.

,,Dobrou. A už nebreč, nesluší ti to." A tentokrát se mi úsměv povedl.

Hermiona:
Pořád jsem měla na Ronalda vztek. Takhle mluvit o Dracovi?! O mém Dracovi?! No - ehm - není můj, ale je to můj kamarád a to úplně stačí. Plus mě Ronald nazval tak, jak mě nazval.
Došla jsem do společenky Nebelvíru a záhledla Rona, jak stojí u krbu. Neváhala jsem a rázným krokem přišla k němu.

,,Ronalde Biliusi Weasley!!!" Spustila jsem a on sebou jen vyděšeně trhl. Podíval se na mě, jako kdybych spadla z Vrby Mlátičky. Nejspíš mu to připomnělo toho Huláka v 2. ročníku, kterého dostal od mamky.

,,Co si to, u Merlina, dovoluješ říkat o Dracovi?! Mě klidně urážej, ale Draca do toho netahej!" Pokračovala jsem. Měla jsem fakt vztek. On pořád nic neříkal. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi chtěl za chvíli vysmát.

,,Kde jsi byla?" Bylo jediné, na co se zeptal.

,,To je jediné, co řekneš?! Na to ti fakt odpovídat nebudu, ale věř, že Draco je aspoň pravý kamarád na rozdíl od tebe!" Křičela jsem na něj.

Dala jsem mu pěstí přímo do nosu. ,,Toto máš za tu mudlovskou šmejdku!"

Pak jsem ho kopla kolenem přímo do rozkroku. ,,A toto máš za Draca!" Dokončila jsem a pozorovala, jak se svíjí v bolestech. Řekla jsem si, že dnes v nebelvírské věži nezůstanu a půjdu někam pryč. I ve Snapeové kanceláři by se spalo lépe než tady, kde je on.

,,Ještě něco někdy o Dracovi řekneš, přísahám, že tě uškrtím Ronalde!" Řekla jsem před odchodem a silou zabouchla obraz Buclaté dámy. Ta se na mě jen pohoršeně zamračila a já jí věnovala omluvný, ale zároveň vražedný pohled.

Nevěděla jsem, kam jdu a ani, kam mám namířeno. Nakonec jsem se rozhodla jít do kuchyně a poprosit skřítky o horkou čokoládu a lívance.

Vešla jsem do kuchyně a spatřila něco, co už mě úplně zlomilo. V kuchyni u stolu, který byl úplně v rohu kuchyně, se někdo líbal... No nebyl to jen tak někdo... Draco Malfoy a Pansy Parkinsonová... Tak proto chtěl jít tak brzo. Má rande s ní! Tak toto už je příliš.

Chtěla jsem odejít, ale všiml si mě skřítek Dobby. ,,Dobby rád vidí kamarádku Harryho Pottera. Co může Dobby slečně Hermioně nabídnout?" Zeptal se mě Dobby a Draco si všiml, že tam jsem a začínám mít vztek a slzy v očích.

,,A-ahoj, Dobby. Nech to b-být, já příjdu někdy jindy-y." Vychrlila jsem ze sebe a okamžitě odběhla s brekem pryč.
Mířila jsem opět do umýváren. Nikdo tam nechodí a kromě Ufňukané Uršuly tam nikdo ani není. Navíc ani Uršula tam teď pár dní nebyla. Beztak šla do Černého jezera zase rozčilovat jizerní lidi. Opět jsem se svalila ke zdi a začala brečet. Tentokrát se mi chtělo brečet ještě víc... Nevěděla jsem, proč a ani jsem to vědět nechtěla. Už mi bylo jasné, že mě využíval.

,,Hajzl." Zamumlala jsem. ,,Jak jsem mu mohla věřit?! Jak jsem mohla věřit tomu, že se změnil?! Jsem pitomá!" Mumlala jsem si pro sebe dál.

---------
Najednou se dveře do umýváren začaly pomalu otevírat. Hermiona si toho nevšimla, takže brečela dál. Měla hlavu v dlaních a nohy, kterýma si podpírala ruce, měla u sebe.
---------

Hermiona:
Zničehonic se kolem mě obmotaly něčí paže. Leknutím jsem sebou trhla a zvedla hlavu. Uviděla jsem Draca... Totiž Malfoye. Okamžitě jsem se mu snažila vysmeknout, ale on to nedovolil. Držel mě pevně, abych nikam nešla. Drzost!... Pomyslela jsem si.

,,Co tu děláš?! Nemáš být teď s Parkinsonovou v kuchyni?!" Řekla jsem opět se vztekem i se smutkem a opět jsem se mu snažila vysmeknout ze sevření.

,,Ne, nemám být s ní v kuchyni." Odpověděl mi klidně. Jak může být klidný?! No jo vlastně mě nejspíš využíval... Proto.

,,Tím pádem bys měl jít na kolej a spát. A nechat mě na pokoji!" Odsekla jsem ho a zavzlykla.

,,Nenechám tě! Chci ti to vysvětlit. Není to tak, jak to vypadá."

,,Jo ahaa! Takže to není tak, že jste se tam líbali?! Výborně Malfoyi, umíš dobře ubližovat!" Řvala jsem na něj s brekem zase. Potřebovala jsem si ulevit.

,,Ano, líbali, ale z jiného důvodu! Nech mě to vysvě-" Nedokončil to, protože jsem ho zase přerušila.

,,Ne, nenechám! Líbat se s někým má vždy jen jeden důvod!" Už mi docházely nervy.

,,Buď už sakra zticha!" Odpověděl na mě už trošku s hněvem a přiložil mi prst na ústa, abych nic neřekla.

Hned jsem mu prst strhla z mých úst.
,,Fajn, ale já tě poslouchat nebudu!" Ano, jsem paličatá až moc, ale toto už jsem nezvládala.

,,Budeš, protože ty jsi ten důvod!" Řekl další věc a já jsem se na něj podívala se zaraženým výrazem. Nakonec jsem se rozhodla, že mu dám teda šanci to vysvětlit.

,,Parkinsonová tě furt uráží. Proto jsem jí dal takový návrh. Pokud tě přestane urážet a všímat si tě, tak jsem jí slíbil, že se s ní budu chvíli líbat... A ona souhlasila. Udělal jsem to pro tebe, sakra! A tys tam vůbec neměla být, aby sis to blbě nevyložila! Já bych ti nelhal a už vůbec bych ti nechtěl ublížit." Po tomto monologu jsem tam jen seděla a nevěřícně se na něj podívala.

,,To ti mám jako věřit?!" Vyhrkla jsem nakonec.

,,Musíš! Sakra, Hermiono! Říkám pravdu! Pokud chceš, tak klidně řeknu Pansy ať ti to dosvědčí." Řekl.

,,Nechci tu nánu ani vidět, ani slyšet!" Znovu jsem začala skoro řvát.

,,Hermiono... Prosím..." Toto už mě zlomilo k dalšímu pláči. Nakonec jsem se mu opět vrhla kolem krku a zase brečela. Pevně mě objal a nic neříkal. Odpustila jsem mu. I když jsme jen kamarádi, tak to bolelo.

Další kapitola je tu. Já vím, že je tento příběh zmatený, ale je tu fakt hodně dávky Dramione (což doufám oceníte❤). Mrzí mě, že to přeruším v této části, ale snad nevadí😊

💜Kiki💜