Good boy

{16}

Jen tak jsem stál. Vedle svého otce a pozorující dění za oknem. Neměl jsem se ke slovům a on se neptal. Jen občas sebral jeden s koláčů ležící na podnose a vůbec mu nevadilo, že brzy poté ruce dostane od mámy. Byl nad věcí.

Nejspíše pak by začal se slovy a kdo koupil potraviny na to aby si je upekla? Následně by pokračoval o tom kdo vydělal peníze na nakoupené potraviny a vyšel by jako vítěz. Už jako malé dítě jsem ho obdivoval. A taky byl neskutečně rád, že mě přijal takového jaký jsem.

„Něco tě trápí?" zeptal se jenom tak. Nechtěl odpověď jako matka, která by se nevzdala dokud by odpověď ze mě nedostala. Ale já nedokázal mluvit. Bylo toho příliš a přitom nic.

„Mám pocit, že je ztrácím," teplé dlaně na mých ramenou a já v momentě stál k němu čelem. Svými oči hledal něco v těch mých, ale nevěděl jsem zda to našel.

„Tak tu nebreč jak malá holka a něco s tím udělej, ne?" měl pravdu. S úsměvem, že tomu tak bude a odhodlán jsem opustil místnost, abych našel ty dva.

Avšak za zavřenými dveři to ze mě opět spadlo. Nedokázal jsme to. Nedokázal jsme čelit svým obavám. Ne teď, když byl Sehun opět ve hře.

Po hodině jsem Suha vyndal a usušil ho. I když to s mou rukou šlo s těží. Ten malej nezbeda se oklepal, což zapříčinilo to, že jsem byl mokrej. On se začal smát a já taky. ,,Ty lumpe, malý," zasmál jsem se. Zabalil jsem ho do ručníku a odnesl do pokoje, kde jsem ho převlékl.

Ručník jsem odnesl a šel jsem najít Luhana. Našel jsem ho v ložnici jeho rodičů. Byl tam sám, ale přesto si povídal. To co jsem slyšel mě naprosto dostalo. Jak to myslí, že nemůže a že neví jak dál? On mě chce opustit? Do očí mi hrkli slzy a běžel jsem se schovat.

Sedíc na půdě si teď prohlížím naše rodinné album. Už deset minut tu zírám na fotku z naší svatby.

Možná jsem to vše jen přeháněl. Kdybych tolik nemyslel negativně tak by vše bylo lepší. Shodil jsem proto ze sebe i negativní myšlenky, abych vstal a rozešel se k pokoji, kde měl spát Suho.

„Táta tu není?" odpovědí mi jistě že bylo jen kroucení hlavy a já tak musel zkusit jinou místnost. Kuchyň, koupelnu a obávýk.

„Baek tady není?" Mí rodiče však též kroutili hlavou. „Baeki!" křičel jsem po domě a doufal, že se ozve. Byla tu taky možnost, že mohl zase jít na nějkou svou procházku a nedát o tom vědět.

Zaslechl jsem jak Lu volá mé jméno. Stále hledíc na onu fotku, jsem si utřel slzy a oznámil jsem, že jsem na půdě. Vydal jsem ze sebe velmi tichý vzlyk. Všechny vzpomínky s ním jsou krásné, ale co když mluvil o tom, že to chce skončit?

Byl jsem neskutečně rád, když jsem zaslechl Baekův hlas a následně se za ním vydal na půdu. V prvním momentě mě ani nenapadlo přemýšlet o tom že jdu skutečně na půdu dokud jsem ho neuviděl.

Alba a fotky. Fotky ze svatby. Chtěl jsem si myslet, že sem jen přisel vzpomínat, ale on plakal. Na jeho tváři byly viditelné cestičky slz a já neznal jejich důvod.

„Baeki, proč pláčeš?" opatrně jsem obmotal své ruce kolem jeho těla, abych si ho následně na sebe položil. On stále v ruce držel tu jednu fotku. „Co jsem zase provedl?"

Utřel jsem si slzy a fotku jsem položil zpět k ostatním. ,,Já... šel jsem tě hledat a našel jsem tě v ložnici tvých rodičů. Říkal si, že už to nezvládáš, že nevíš jak dál," řekl jsem mu a otočil jsem se na něj. ,,Ty... ty to nezvládáš kvůli mě, že? Vím to. Jsem jen přítěž," dodal jsem. Naplno jsem se rozvzlykal a objal ho.