Kdo je menší teď! Ereri/Riren

Nový člen legie

Eren - normálně - píše Katee

Levi - tučně -  píše Dee

Jako každé ráno jsem se vzbudil okolo šesté. Ne, že by mě někdo budil, ale byl jsem zvyklý tak vstávat už od dob, kdy jsem chodil na kadetský výcvik. Vždy jsem se budil na čas a tak jsem nemusel být buzen tím otravným způsobem našeho velitele. Tím otravným způsobem myslím bušení vařečkou o kastrol v nepříjemné blízkosti vašeho ucha. Vždy jsem si užíval ty otrávené a zmatené pohledy Hange nebo Petry. Nad tou vzpomínkou jsem se musel pousmát. Mé jediné štěstí bylo, že tu nikdo se mnou v místnosti nebyl, jinak bych totiž ztratil jeho veškerý respekt vůči mně. Hrozné, člověk se nemůže ani usmát. Možná jen přeháním. No nic, už bych se mohl zvednout a jít něco dělat. Tím něco jsem myslel se obléct do své každodenní uniformy. Ostatně, do čeho jiného, že?

Měl bych se jít nasnídat a celkově se připravit. Na dnešek máme zajímavé plány.

Byla tma, ale najednou se všechno začalo vyjasňovat. Všichni mířili na jedno místo a já je následoval. Něco se mi tu nezdálo, ale nechci se tím zabývat. To místo, na které jsem se dostal, mi bylo povědomé, ale pořád nevím proč. Jako kdybych tu už někdy byl.  Vše je tu hrozně malé. Vypadá to jako nějaké město. Chvíli jsem se tu rozhlížel a najednou vidím, něco tak hrozně známého. Slyším hlasy, které jsou mi známé. Podívám se dolů a vidím tam dvě děti, jak se něco snaží dostat ze zbořeného domu. Trochu se přikrčím a všimnu si dalšího člověka. Leží tam žena s černými vlasy. Podívám se detailněji. To je moje matka! Tak dlouho jsem ji neviděl. Chci jí obejmout. Sáhnu pro ni a ona na mě jenom s beznadějným výrazem podívá. Chci jí dát pusu. Matka se začne vzpouzet, ale nevím proč. Jsem její syn, proč se mě bojí? Připravoval jsem se jí položit na zem, ale najednou mi spadla přímo do pusy. Nemohl jsem nic dělat. 

Pak se opět všude objevila tma. 

Dnes já a celá moje jednotka jedeme do hlavního města. Prý je tam nějaký člověk se schopností přeměnit se na obra, či co. Pixis mi předevčírem poslal vzkaz, že se máme dostavit, tak proč tam nejet. Stejně ho policie nechá zabít, takže je to jedno.

Šel jsem za ostatními do jídelny. Jak vím tak jistě, že tam jsou? Snadno. Musí tam být. Jinak by pocítili moc Leviho Ackermana. A to nechce nikdo. Věřte mi. Během mého vymýšlení trestu pro toho, kdo by přišel pozdě jsem se nějakým kouzlem dostal do jídelny. ,,Dobré ráno.'' Pozdravil jsem je tradičním, ranním pozdravem. ,,Dobré ráno.'' Odpověděli téměř nastejno. Těm pár jedincům, kteří nepozdravili dokonale sborově, to pro tentokrát prominu. Jsem to ale hodný kapitán... Vzal jsem si svůj příděl jídla, který obsahoval jeden kus chleba. Skromné stravování mi ani nevadilo. Byl jsem na na něj až moc dobře zvyklý. Své vzpomínky na dětství teď ale nechám stranou.

Já i celá moje posádka jsme již byli připraveni na koních. Stačil můj povel a mohli jsme vyrazit.

Když jsem se probudil,  pořádně jsem nemohl ani otevřít oči. Hlava mě bolela, jako kdyby mi po ní někdo hodil titána. Když už jsem mohl oči pořádně otevřít, všiml jsem si, že jsem v celkem malé železné místnosti, vypadalo to tu jako ve vězení. Co když to bylo vězení? V tu chvíli jsem si všiml mříží, želízek, a tak podobně a hned mi to bylo jasné. Před mřížemi stáli dva týpci. Ten vpravo vypadal vzrůstově na třináct, ale vzhledově na dvacet a ten druhý měl fakt hustý vobočí. Začínám je poznávat.  Vpravo je desátník Rivaille a vlevo je velitel průzkumné Legie Erwin Smith.  Moc dobře je poznávám.  

Už se konečně vzbudil. Dobrou půl hodinu na něj s Erwinem díváme. Je divnej. Moc se mi nelíbí. Je takový... Na mě moc vysoký. Vlastně jako všichni. Neskutečně mě moje výška štve. Ale to teď není podstatné. Podstatné je, že už nespí. Hned jak Erwin zpozoroval, že je  smrad vzhůru, začal s jeho promlouváním do duše. Moc jsem jejich rozhovor neposlouchal. Zpozorněl jsem, až když jsem zaslechl jednu zajímavější část jejich rozhovoru. Tak on by se rád přidal k Legii, jo? Hmm. Hlavou mi probleskl nápad. ,,Erwine, převezmu za něj zodpovědnost. Neříkám, že mu věřím. Pokud nás zradí, nebo se přestane ovládat na místě ho zabiju.'' Za tento výrok jsem si vysloužil vystrašený, nechápavý výraz toho idiota za mřížemi. ,,Přijímám tvůj návrh. Od teď jsi členem Legie."

Erwin se mě ptal, jestli mám nějaké otázky. ,,Proč tu jsem?" Zeptal jsem se ho. . Erwin říkal, že mě sem zavřela vojenská policie. Snažil jsem se vnímat, co říkal, ale totálně mi třeštila hlava. Erwin se mě zeptal, jestli nemám nějaké přání. Moje odpověď byla jasná. ,,Chci se přidat do průzkumné Legie!" V tu chvíli se Levimu zableskly oči. I přes jeho výšku vzbuzoval respekt. Jeho slova mne zarazila.  Ale pak jsem si to uvědomil.  Jsem v Legii!! Zajásal jsem v duchu.

Poté odešli a já zůstal sám.

Ten spratek vypadal dost nadšeně. Ani se mu nedivím. Byl jsem stejný. Pamatuju si přesně mé nadšení, když jsem zjistil, že konečně budu členem Legie. Ne, že bych s ní nebyl spokojený, o tom ani neuvažujte, ale prostě jsem měl jiné představy.