Always, Marinette •CZ•

17 || step

Milá Beruško,

Vše je tak nákladné. Moji rodiče se pokouší začít kupovat věci dopředu, protože je nakonec budu potřebovat.

Invalidní vozík. BIPAP přístroj. Zvažují sondu.

Je to na nic. Vím, že není mám chyba, že jsem nemocná, avšak část mě se cítí vinná. Nevím, proč se neustále cítím vinná. Chci říct, myslím, že vím. Je to docela očividné.

Až už tu nebudu, zanechám v jejich životě obrovskou mezeru.

Chci jim říct, aby přestali. Ať se stane to, co se má stát.

Jaký je ještě důvod?

Navždy,
Marinette.

Adrien s povzdechnutím zavřel deník. Tohle musel být jeden z těch dřívějších zápisků. Svou dlaní se zastavil na ošoupaném hřbetu deníku. To bylo vše, co mu od ní zůstalo. Adrien to musel opatrovat bez ohledu na to, jak moc mu to ubližuje. Bez ohledu na to, jak moc ji postrádá.

Mladík opatrně položil její knihu. Naposledy se na ni pečlivě zadíval, než zhasl lampičku na stole. Adrien potichu odešel navštívit Dupain-Chengovi. Chtěl se jen ujistit, že je Sabine v pořádku.

Tom otevřel dveře. Vypadalo to, že nespal, ale jeho rysy stále zdobil chabý úsměv. Vypadal unaveně a sklesle, ale nebylo na něm nic nuceného nebo hraného. „Dobré ráno, Adriene, copak tě sem přivádí?"

Adrien založil ruce do kapes. „Chtěl jsem vás přijít zkontrolovat... Chtěl jsem jen vidět, jak se daří Sabine..." Blonďák se odtáhl a Tom přikývl.

„Je nahoře." Poté tu byla pauza, jakoby vyslovení jména vlastní dcery bylo bolestivé. „V Marinettiném pokoji." Starší muž si odkašlal. Adrien vycítil napětí. Nechtěl jít do jejího pokoje. Alespoň ne teď. „Sabine tu stráví téměř veškerý svůj čas," řekl Tom pomalu. „Nevím, kdy přijde dolů."

„Půjdu ji zkontrolovat." Zatímco stoupal po schodišti, zatínal Adrien zuby. Každý krok byl bolestivější, než ten předešlý. Když konečně došel do jejího růžového pokoje, cítil, jakoby se kámen v jeho žaludku přesunul na hruď, stahoval jeho proud vzduchu a působil dýchání nemožné.

Mladík se přesunul přímo k její matce. Tiše a nestálé plakala, opírajíc se o dceřinou postel. Od té doby, co ji naposledy viděl, zestárla jako na konci života. Vypadalo to, že v této ženě nezůstal žádný život, což mladíkovi jen více ubližovalo.

Adrien nic neřekl. V této situaci se ani nic říkat nehodilo. Jemně vzal její ruku a seděl vedle ní, zatímco plakala. Adrien dělal to nejlepší, aby tu pro ni byl.

Vše voněla jako ona. Hlava se mu točila. Část něj chtěla odejít, mezitímco ta druhá chtěla zabořit jeho hlavu do jejího polštáře a utopit se v tom, co po Marinette zbylo.

Jen ho to ujišťovalo v tom, že mu chybí mnohem a mnohem víc.

Ahoj! 👋🏽 Po delší době jsem tu opět s novou kapitolou, tak snad ji oceníte. Tentokrát jsem si na ni dala opravdu záležet, protože Wattpad opět docela zanedbávám.
Dnes už nemám, co dodat. Užívejte ještě prázdnin, dokud to jde. 🤪🤪😍👋🏽