Wafieair- padlá zrádkyně (Avengers; Wafieair 5; Sestra 3)

4. Co s Brucem?

„Napadlo tě, co uděláme s Bannerem?” opatrně se zeptám sledujíc naši trajektorii, abych s quinjetem nenabourala.

Bucky se na okamžik ohlédl po svázaném doktorovi, který doposuď stále spal a zase přesunul pohled na mě.

„Nemám nejmenší tušení,” odvětil.

„Seržant James Bucky Barnes, Zimní voják a neví co s členem Avengers?” pobaveně si do něj rýpnu.

Už to jsou asi dvě hodiny, co letíme, abychom byli ode všech dostatečně daleko, naše cílová stanice se nacházela už asi jen padesát kilometrů od nás. A ano. Opět starý známý New York. Říkáte si, vždyť zrovna New York je prolezlý Shieldem skrz naskrz a zrovna tam sídlí Avengers, ale neletíme přímo do centra, naše útočiště je na kraji New Yorku.

„Mohl bych říct totéž. Ty se rveš s Avenegery, zdrháš každou chvíli Shieldu a nevíš, co dělat s Brucem?” oplatil mi se spokojeným úsměvem.

„Můžeme si dát menší zastávku v Avengers Tower a využít toho, že jsou členové zatím mimo,” navrhnu.

„Zbláznila ses?! My se je snažíme setřást a pak naletíme přímo do jejich hnízda?!” nevěřícně na mě koukal.

„Vždyť říkám, že jsou zatím pryč,” miknu rameny.

„Ale Stark na nás může poslat všechny obleky! Jakmile tam vkročíme, nabonzuje nás Jarvis a jsme v tahu!” namítne.

„Pravda. To jsem nedomyslela,” připustím a tím ten šílený nápad pustím z hlavy.

„To teda nedomyslela,” kývne Bucky.

„Tak ho prostě necháme v naší skrýši,” vydechnu, přibrzdím jet a navedu ho pomalu dolů mezi domy.

„Jo. A pak to domyslíme,” mrkl James a pousmál se směrem ke mně.

Úplně jsem z něho tála. Ten jeho úsměv vždycky tak zahřeje u srdce a pohladí na duši. Můžu s jistotou říct, že jsem se do něj zamilovala.

Raději jsem ale zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala a zasoustředila se na přistávání v těsné blízkosti orloje. U čarodějů se to nazývá Svatyně, kterou musí zubynehty hlídat před zlou duchovní sílou, co jsem si tak zjistila. Když se mi povedlo hladce položit quinjet na chodník, kde nechodili žádní lidé, povypínám veškeré páčky a společně s mým přítelem vstanu ze sedačky.

„Nejsem si ale jist, zda budeme vítáni,” zapochybuje Bucky, ladně přehodí doktora přes rameno, pro jistotu si připraví uspávací prostředky, otevře Jet a vyjde ven. Já ho následuji a zabezpečím náš prostředek. S maskováním jsem si starosti nedělala, quinjet byl krytý, už když jsme letěli.

Přešli jsme k obřímu orloji a zaklepali. Dveře se zavrzáním se samy otevřely, tak jsme to brali jako vstup povolen a vešli dovnitř. Před našima očima se rozprostíralo dvojité mramorové schodiště, které vedly do patra k dalším dveřím. Dole u zábradlí se výjimala trojnožka s ozdobnou egyptskou vázou a lustr nad námi se jenom blyštil.

„Tady se někdo plácl přes kapsu,” pronesu s ozvěnou do ticha, když si to s údivem všechno prohlížím. Koberec červené barvy pod našima nohama vypadal draze, stejně tak i obří skříň v rohu přízemí. Přes tohle všechno jsem si uvědomila, že mám stále na sobě černé šaty i černé boty na podpatku. Jak jsem v tom mohla běhat??

„Jako u Starka,” utrousí voják nazpět.

„Myslím, že jsem lepší,” ozve se za námi hluboký mužský hlas podobný Strangi.