Je dvanáct moc? 2 (15+)

Výletníci

Terezin pohled:
“Dobré ráno výletníci,” přivítala jsem trojici Mikasa, Eren a Armin. Nikdo jiný tu zatím nebyl.” Máte vskutku dobrou náladu, paní učitelko,” ušklíbl se Eren.” Dobré ráno,” pozdravila Mikasa.” O-opravdu jste přijela s panem Ackermanem?” vyhrkl Armin. Povzdechla jsem si. Hlavou mi projeli události, které se odehrály před hodinou. Nakonec jsem přikývla.

“To muselo být hrozný,” procedil Eren mezi zuby.” Je vskutku málomluvný,” uznala jsem.” No já bych toho asi taky mnoho na namluvil, kdybych vezl takovou pěknou slečnu jako vy,” Eren pozvedl pravé obočí.” Erene!” napomenula jsem ho,” takto se na mě dívat nemůžeš.” Mezitím dorazil i Jean s Marcem, tak jsem začala odškrtávat.

Už jsem tu měla skoro celou třídu.” Paní učitelko, počítá se s námi na snídani?” vyzvídala Sasha. Pousmála jsem se. Ta holka myslí opravdu jen na jídlo.” Počítá se s námi až na oběd,” zklamala jsem ji. V jejích očích se objevili slzy.” Mrzí mě to, ale cestou budeme snad stavět,” snažila jsem se ji uklidnit. Kývla a utřela si oči. Akorát přijel autobus.

Přišla jsem za Levim.” Já mám všechny, co ty?” poklepala jsem mu na rameno. On se otočil.” Já mám všechny, kteří byli nahlášení,” odsekl nevrle.” Hlavu vzhůru kolego,” usmála jsem se.” Ták nástupovát,” zvolala jsem.” Prváci dopředu a třeťáci dozadu,” zahlásil Levi a sedl si na své místo, druhá dvojsedačka. Já se posadila před něj úplně dopředu. Vyrazili jsme.

Leviho pohled:
Měl jsem depresi. Tereza se tvářila strašně pozitivně, ale já věděl, že je zklamaná. Čekala asi víc. Musím se jí omluvit. Ale až se ty spratci nebudou koukat. Počkat!” Jak je to s naším ubytováním?” zašeptal jsem. Tereza se začala hihňat. To nevěstí nic dobrého.” Jsme v pokoji spolu,” odpověděla potichu. Na tváři se mi začal pohrávat škodolibý úsměv. Tohle bude zajímavé.

Pohlédl jsem z okénka. Tak přece jen ten výlet nebude tak hroznej. Podíval jsem se na telefon. Byla tam zpráva od mámy.” Píše maminka?” rejpala Tereza.” Zalez,” odsekl jsem.” Co píše,” nedala se.” Ptá se kde jsme,” protočil jsem očima.” Ty si jí o tom výletu neřekl?” pípla nechápavě.” Řek jsem jí to asi stokrát,” plácl jsem se do čela. Napsal jsem ji to tedy ještě jednou.

Zaslechl jsem za sebou šuškání.” Co tam melete, spratci,” okřikl jsem je. Odvrátili pohled a zmlkli. Parchanti. Nechal jsem to být, ale za chvíli se ozvali znovu.” Co si ty tvoji spratci šeptaj,” řekl jsem rozhořčeně, ale potichu. Pokrčila rameny.” Nevim, ale ptát se nebudu,” dodala. Probodl jsem je pohledem. Měl jsem tušení, že se to týká nás.

“Myslím, že mluví o nás,” zašeptala Tereza,” slyším naše jména.” To mě zarazilo. Naše jména?” Co by řešili?” přemýšlel jsem.” Přijeli jsme na sraz spolu,” nadhodila Tereza.” Do toho jim nic není,” ohradil jsem se.” Už se mě ptali, proč,” dodala. Ten výlet se vylepšuje a vylepšuje.