Propast (Probíhá totální přepis příběhu)

5.

   Uběhla už spousta času od té doby, co jsme se s Dannym potkali poprvé důvěrně, a myslím, že to mezi námi opravdu zajiskřilo. Dozvěděla jsem se další věci o jeho životě a on o mém. Kromě toho, že jsme spolu byli pořád (když teda zrovna nezkoušel, nevystupoval, nebo já nebyla v práci), jsem konečně cítila, že někam patřím. Danny mě přijal takovou, jaká jsem, neměl žádné připomínky k mým měnícím se náladám, zlozvykům a některým šílenostem, které ke mně prostě patřily, a vždycky se mi přizpůsobil. Když jsem byla smutná, hladil mě a chlácholil, když jsem byla veselá, vtipkoval a dováděl mě k šílenství svými nečekanými proslovy a věcmi, co udělal, a celkově...prostě mi připadalo, že mě má konečně někdo rád. Že mě někdo miluje. A já sama? Nadevše jsem se do Dannyho zamilovala. Nebyla ani jedna volná chvilka, kdy bych myslela na něco jiného než na něj. Stal se středobodem mého malého vesmíru a všechny mé pochybnosti a pocity, že si se mnou hraje, zmizely...Vypadalo to, že to se mnou opravdu myslí vážně a také mi to neustále dokazoval...

„Co kdyby ses ke mně přestěhovala?" Danny mě přestal líbat a navrhl jeden ze svých šílených nápadů. Vykulila jsem oči.

„Cože? Vážně?"

„Naprosto vážně."

„Když já nevím..."

Rozehrál se ve mně vnitřní souboj...Bála jsem se, že se se mnou Danny rozejde a já si pak budu připadat, jako by mě někdo vyhodil z domova. Bylo sice dosti předčasné a vlastně naprosto nepřípustné o něčem takovém přemýšlet, ale vždycky jsem byla pesimistka. Stála jsem si za názorem, že se můžu spolehnout jen sama na sebe a co se týče bydlení, představovala jsem si, že až se budu chtít někam přestěhovat, budu to místo muset vlastnit já sama, abych měla jistotu, že mě nikdo nevykopne, a že já budu ten člověk, co určuje pravidla.

„No tak. Vždyť spolu tak jako tak trávíme každou možnou minutu." přemlouval mě a líbal mě přitom na krk.

„To máš sice pravdu...ale stejně." Váhala jsem dál.

„Prosím tě, nedramatizuj to, zkusíme to tak spolu. Když si budeme moc lézt na nervy, můžeš jít zpátky a můžeme se zase vídat tak jako doteď."

Tohle už znělo celkem lákavě...

„No, to už zní líp." Zazubila jsem se.

„Pojď do toho, neboj se." Znovu mě políbil a mé rozhodnutí bylo v tu chvíli zpečetěno.

„Asi bychom to tedy mohli zkusit." Pohladila jsem ho po tváři a svůj vnitřní souboj tak ukončila. Byla jsem až příliš lehko zmanipulovatelná a především jsem nemohla odolat té nabídce, že bych ho mohla vídat ještě daleko častěji...

„Takže ano?"

„Jo!" Skoro jsem to vykřikla a převalila se na něj.

Do této chvíle jsme se po sobě jaksi váleli v posteli...Po celém pokoji byly rozházené deky a peřiny, jak jsme dělali krávoviny a pořádali polštářovou válku. Do toho ještě běžela televize a celá ložnice vypadala, jako by jí proletělo tornádo. Nic než absolutní chaos tuto místnost momentálně nevystihovalo lépe.

„Páni. Nemyslela jsem si, že je to až tak zlý." Zavtipkovala jsem, když jsem se rozhlédla kolem sebe.

„No...Já myslím, že by to mohlo být mnohem horší...Co myslíš?"

„Hmm." Podívala jsem se stranou. Teoreticky vzato...ano, mohlo to být ještě daleko horší. Když pomyslím, co by se ještě dalo dělat za věci...