Propast (Probíhá totální přepis příběhu)

3.

   Večer se pomalu chýlil ke konci a já s Vicky jsme dopíjeli poslední nápoj a chystali se jít domů. Byly jsme domluvené, že po koncertě přespím u ní a domů pojedu až další den.

„Jdem?" Vyzvala mě Vicky.

„Jo, jasně." Následovala jsem ji ven z baru, který se pomalu vyprazdňoval. Dannyho už jsem po tom „představení" na záchodech neviděla. Nejspíš si někde povídal s nějakými známými, nebo už odešel. Bylo mi to jedno, tedy alespoň z toho pohledu, že to nebyl můj problém. Kdesi uvnitř mě sžírala zvědavost, se kterou jsem se ze všech sil snažila bojovat.

„Jo. Ještě něco..." Zašátrala jsem v kapse.

„Autogram od Dannyho pro tebe."

„Děkuju! To je skvělý! Myslela jsem, že ho nikdy nedostanu! Ty jsi úžasná!"

Její štěstí pokračovalo skoro celou cestu domů. Pořád vykládala o tom, jak si tu fotku zarámuje a udělá si z ní svoji osobní modlu.

Záviděla jsem jí to nadšení. Já sama jsem se v tu chvíli utápěla ve smutku ze zrady...Vlastně jsem byla celkem vzteklá, že jsem se nechala tak lehce obalamutit a chtěla jsem to Dannymu nějak oplatit. Tu možnost už jsem ale bohužel promrhala a pochybovala jsem, že dostanu nějakou další.

Probudila jsem se na mě nezvykle brzy. V hlavě mi pořád hlodala jako odporný červ vzpomínka na setkání s Dannym. Opravdu jsem se s ním setkala? Nebyl to vážně jen moc povedený sen, ze kterého jsem se teď probudila? Nebyl celý koncert jen představa v mé hlavě?

Zatřásla jsem s Vicky. Neklidně se zavrtěla a převalila se na druhý bok.

„Vick, jen se tě chci na něco zeptat..." Oslovila jsem ji.

„Mhm..." Zamumlala zpod peřiny.

„Kde jsme byli včera?" Položila jsem naprosto střelenou ale pro mě zásadní otázku.

„No přece na koncertě TLE..." Zahuhňala a zase se převalila na znamení, že veškerá spolupráce je u konce. Povzdechla jsem si a položila se zpátky na polštář. Přece jenom se to tedy stalo. Anebo měla Vicky naprosto stejný sen jako já...což bylo samozřejmě skoro nemožné. Zanedlouho jsem zase usnula. Byla jsem z toho včerejška vyčerpaná...

Položila jsem mobil na stůl a dala ho co nejvíc nahlas, abych ho slyšela, kdyby někdo volal. Už to byly dva dny od koncertu a já věděla, že je nemožné, aby se mi Danny ozval, ale stále ve mně sídlila malilinká naděje ve velikosti skleněné kuličky, která mě přesvědčovala, že se to určitě stane. Povzdychla jsem si sama nad sebou.

Jsem vážně naprostej magor. Co si to tu sakra namlouvám?

Dostala jsem nápad, že si dám horkou koupel. Vždycky mě dokáže uklidnit a pokaždé si tak dokážu utřídit myšlenky a zanalyzovat reálné a nereálné možnosti.

Došla jsem pomalými kroky do koupelny a začala do vany napouštět horkou vodu. Mezitím jsem si připravila ručník, čisté oblečení a knížku. Ráda čtu ve vaně. Je to uvolňující. No a samozřejmě nesměl chybět mobil...Sice jsem se už začala pomalu smiřovat s hořkou porážkou postihující mé srdce i mozek, ale stejně jsem si nemohla dát pokoj. Co kdyby náhodou...?

Začala jsem pomalu usínat. Je to další z mých zvyků při relaxaci.

„Crrrrrrrr!!!" Vyděšeně jsem vyletěla do sedu. Ten zvuk vycházel z mého mobilu. Otráveně jsem se po něm natáhla v domnění, že volá třeba Vicky nebo někdo takový. Udiveně jsem se zadívala na displej. Neznámé číslo. Moje naděje opět vzrostla.