Tákže.. další kapitola je tu. :) Snad bude víc zábavná :) :D
'Konečně už končí tenhle příšerný den. Nemůžu uvěřit, že má Kayle možná pravdu. Co když tu pravdu má a Nick zabíjí a navíc je to lhář. Nechci to radši ani vědět, ale měla bych znát pravdu. Můžu vůbec věřit Kayle, když se bratříčkuje s mým bráchou? Ano, mívala jsem s bratrem kdysi hrozně dobrý vztah, ale teď? Navíc kdysi mi nevadilo, že je Nick vrahem. Naopak mě to vzrušovalo. Ví vůbec, že to teď nenávidím na upírech? Pokud ne.. měla bych mu to říct. Promluvit si s ním. Vždyť mě vlastně ochraňuje. Musí mě mít rád.' usměji se. 'Aspoň doufám.'
Někdo mi zaklepal na dveře podívám se na toho dotyčného, když vstoupí. Byl to Markus. „Ahoj." řekne a posadí se na židli.
„Markusi?" ptám se ho rozechvělým hlasem. Spatřím, jak se mu zvedne obočí. „Řekni mi popravdě, kolik je ti let." dívám se na náramek, který mi daroval Nick. Markus se zamračil.
„Vždyť víš kolik je mi let." zamračeně zakroutím hlavou.
„Dělej! Tak mi to řekni! Není ti už náhodou přes dvě stě let?" vyhrknu na něj naštvaně.
„Kdo ti řekl, že mi je víc jak dvě stě let?" pořád se usmíval.
„Takže je to pravda?" podívám se mu do očí.
„Ano. Kdo ti to řekl." nejistě jsem se usmála.
„Mám své zdroje." řekla jsem mu a radši jsem odešla z pokoje a utíkala jsem pryč. Co nejdál od nich. Celou dobu se mi hlavou míhali vzpomínky na to, jak mi to Kayle říkala.
