Ahoj, tak už se v této kapitole vracím zpět z minulosti do přítomnosti. :)
Z pohledu Nicka
'Musel jsem to udělat. Ukázat se jejímu strýcovi. Ano, nemá mě rád, ale co bych pro Tess neudělal? Mám jí rád a navždy jí budu ochraňovat. Tenkrát odjela a já měl jet sní, zabránit jejímu bratrovi, aby jí zničil život. Teď to napravím.' Její strýc se na mě díval naštvaně. „Pokud se bojíte, že se z ní stane zabiják, tak to ne. Teda pokud půjde se mnou. Jestli ne, opravdu vám může ublížit a i hůř může vás dokonce zabít. Vím, že jste mě nikdy neměl rád, ale teď vás prosím. Nechte jí odejít. Nebraňte jí v tom, aby odešla. Zaručím se vám klidně vlastním životem, že se jí nic nestane." mluvil jsem opatrně, snažil jsem se k němu vyjadřovat s úctou v hlase.
„Nenechám jí odejít s vrahem." křičel na mě.
„Ano byl jsem vrah, ale změnilo se to, když jsem poznal Tess. Vrah je moje dávná minulost. Nechte jí odejít se mnou. Jestliže bude se mnou, nejen že jí ubráním před případným nebezpečím, ale i před mladými upíry, kteří s ní rozhodně nebudou jednat s úctou. Zato, když bude se mnou, tak se před ní dokonce klanět budou pokud jim to nařídím." usmál jsem se na Tess. Její strýc se trochu uklidnil.
„Kdy se přemění?" ptá se mě zvědavě.
„Do konce června." upřímně odpovím. Viděl jsem, jak si zklamaně vzdychl. „Máš pravdu. S tebou bude v bezpečí." říkal to docela zklamaně, bylo mu líto, že jí nemůže ochraňovat. Podíval se na Tess. „Myslím, že jen co začnou prázdniny, tak bys měla s Nickem utéct a to co nejdál. Nejsem hrdý na to co jsem do teď dělal, tak tě pustím." viděl jsem, jak se Tess zamračila.
„Co si celou dobu dělal?" ptala se ho.
„Já. Bál jsem se tě. Pokaždé, když jsme se odstěhovali do jiného města, zavolal jsem tvému bratrovi Kevinovi a oznámil mu, kde jsme. Je to lovec upírů, a tak jsem věděl, že kdyby jsi na mě náhodou zaútočila, tak mi pomůže. Je mi to líto." díval se do země.
„Cože?! Děláš si srandu, že ano?" křičela a já mlčel, nepletl jsem se do tohoto rozhovoru. „Jak jsi mohl?! Měli jsme spolu, tak kamarádský vztah a tys to takhle zkazil! Odejdi z mého pokoje a to hned!" naštvaně křičela na svého strýce. Jen co odešel, zabouchla za ním dveře. „Slyšel jsi to? Pane bože, celý roky se divím, jak mě bratr vždy najde a ono je to takhle. Měla jsem něco tušit." Chvíli přecházela sem a tam po pokoji.
Vstal jsem a objal jsem jí. „To je v pořádku. Můžeš odejít. A vlastně pokud chceš, tak můžeš bydlet u mě." usmál jsem se na ní. Podívala se na mě, jestli to myslím vážně. „Opravdu? Protože jestli můžu, tak jdu. Nebudu tu se strýcem. Nevydržím to tu." políbil jsem ji na čelo. „Jistě, že můžeš." řekl jsem jí a ona se také usmála.
Hned brzy ráno si zabalila kufr se svými věcmi.
