Ahoj! Tak už je tu třetí kapitolka... :D :D :D
Je 20. dubna asi okolo šesté hodiny večer. Stmívá se a já jdu pomalu domů. Začalo poprchávat a náhle se spustil silný poryv větru a silný déšť. 'Skvěle, fakt je to výborný.' Mraky zahalily veškerou oblohu a ani kousek slunce nebyl vidět. Byla o mnoho větší tma než před malou chvílí. Otáčela jsem se dozadu, jelikož jsem měla takový ten pocit, že mě někdo sleduje. V dáli jsem najednou spatřila obrys nějakého muže. Sledoval mě. Popadla mě panika a začala jsem utíkat. Za rohem jsem se zastavila a podívala se zpět. Ten muž šel pomalu za mnou. Zase jsem začala utíkat, nic jiného mě totiž nenapadlo. Rychle jsem otevřela vrátka, vešla do zahrady a zavřela je za sebou. Běžela jsem po pěšince až ke vchodu. Hledala jsem ten správný klíč. Ten muž se blížil a klíče mi vypadly z rukou. Rychle jsem je sebrala ze země a odemkla dveře. Vešla jsem dovnitř a hlasitě je zabouchla. Opřela jsem se o ně. Oddychovala jsem. 'Uff.. utekla jsem mu.' Hnalo se mi myslí. Podívala jsem se z okna a uviděla ho. Díval se na mě. Měl na sobě černou mikinu s kapucí a dokonce i černé džíny. Otočila jsem se a rychle odešla. „Už jsi doma, joo?" ptal se mě strýc.
„Jistě." Sundala jsem si bundu. Strýc mě pozoroval. Rychle jsem vyběhla po schodech do svého pokoje. Převlíkla se do čistého a suchého oblečení. Vzala jsem si mobil a skočila do postele. Psala jsem si přes facebook s kamarádkou Sarah.
Školní rok rychle ubíhal. Byl už pátek 15. června. „Ahoj holky, jak se vede?" Ptala jsem se, když jsem přišla na trénink roztleskávaček.
„Bylo i lépe." Povídá Kayle.
„Co se děje?" Dívám se na ní.
„Ále nic se jí neděje!" zvolala Sarah. „Se sní jen rozešel Rasty." Kayle si vzdychla.
„Ahá, tak to jo. Neboj Kayle určitě se vrátí. A pokud ne, tak budeš mít jinýho. Uvidíš." Snažila jsem se jí povzbudit.
„Máš pravdu. Například tamhleten chlapík je docela sexy." Všechny holky se podívali na poslední řadu sedaček. Seděl tam někdo koho jsem znala.
„Jo máš pravdu je sexy! A určitě si vybere mě. Je to poznat, protože se na mě pořád dívá." říká Sarah.
„To tak Sarah! Ty máš už svýho Dennyho! Nech ho mě!" zvolala Kayle.
„Holky omluvíte mě, prosím?" říkám a všechny se na mě podívaly. Vstala jsem a šla po schodech až nahoru. Stoupla jsem si před něj. „Co tu děláš! Nechceš mě už nechat konečně na pokoji?! Nemusíš mě pořád sledovat! Nejsem už malé dítě! A mé kamarády nech na pokoji také! Za prvé ti nic neudělaly a za druhé já také ne! Odejdi a to hned!"
