Zabalila jsem si věci. Mám s sebou dva veliké kufry. Nick mě celou dobu pozoroval. „Tak, můžeme jet." usmála jsem se na něj.
„Dobrá, vezmi ty kufry do náruče a půjdeme." říkal mi a já na něj nevěřícně koukala. 'On po mě chce, abych ty kufry odnosila sama? Nebo jak to mám chápat?' Udělala jsem to, co po mě požadoval. Kufry byly těžký a to i na mou upíří sílu. Vzal mě do náruče, což mi připomnělo, jak mě takhle vzal do náruče už hodně dávno, nebo spíš asi před třemi roky. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Během minuty jsme stáli u lesa před starým kamenným domem. Položil mě na zem. „Tess, hlavně pokud jsou tam pořád nějaký upíři, tak si jich nevšímej. Ano?" přikývla jsem a vešli jsme dovnitř.
„Z venku vypadal menší." říkám Nickovi.
„Jistě." usmál se. „To říká každý, kdo sem přijde poprvé." dodá. Projdeme dlouhou chodbou až na druhou stranu, kde se otočíme doprava a vejdeme do místnosti. Rozhlédnu se. V pokoji bylo pár osob sedících na velkém gauči. Měli zapnutou televizi a sledovali nějakou zajímavou detektivku. Pár z nich se na nás podívali. „Markusi, prosím tě." řekl Nick jednomu z nich. Ani jsem nestačila napočítat do dvou a byl u nás. Vzhledově vypadal velmi mladě. Měl krátké tmavě hnědé vlasy sčesané do očí. Hned jsem si všimla jeho hnědých očí.
„Co se děje?" odpovídal otázkou.
„Tohle je Tess." ukázal na mě. „Bude tu bydlet. Potřebuji, abys odnesl její kufry nahoru do volného pokoje, který by byl co nejblíž k mému." Markus přikývl a v tu ránu byl pryč. Prohlížela jsem si sebemenší detail tohoto domu. „Tohle je obývací pokoj. Další pokoj, o kterém bys měla vědět, kde se nachází je kuchyň." usmál se a spolu jsme vyšli zpět na chodbu a šli jsme rovně. Prošli jsme dalšími dveřmi. Před námi pokračovala chodba asi pět metrů. Šli jsme až k posledním dveřím, otevřeli jsme je a vešli dovnitř.
Byla tam krásná dřevěná podlaha. U ledničky stála nějaká holka. Otočila se na nás. Držela v ruce pytlík s krví. Jasně bylo vidět, že je to ta krev ukradená z nemocnice. Nic neříkala, jen se otočila pro skleničku a nalila si do ní tu krev. Poté se zase otočila a šla k nám. Zastavila se před Nickem. Dívala se pouze na něho. Nabídla mu skleničku s krví.
„Dasty, nemůžeš pít takhle často krev." napila se a pak se usmála.
„To říká kdo?" zašklebila se.
„Já to říkám!" to já zdůraznil. Usmála se na něj.
„Však já vím." řekla mu a znovu mu nabídla krev. Tentokrát se napil. Raději jsem se na to nedívala. Přece jen to pomyšlení, že jednou budu muset pít krev bylo hrozné, nebyla jsem na to připravena.
„A kdo je ona? Upíra z ní teda necítím." prohlížela si mě.
„Brzy upírem bude." Dasty trochu naklonila hlavu.
„Jistě. Jak se jmenuješ?" podívala jsem se do jejích šedivých očí.
„Tess Morganová" řekla jsem, jak robot. Párkrát jsem zamrkala.
„Dasty! Žádné ovlivňování!" křičí na ní naštvaně. Ona se jen na něj usměje. „Sorry." řekne s úsměvem, obejde nás a odejde.
Podívám se na Nicka. „Ona mě ovlivnila? Je nováček?" chytil mi ruku.
„Ano, ovlivnila tě. A ne není nováčkem. Je to moje kamarádka, známe se dlouho." usmál se. „Dlouho?" přikývl. „Hodně dlouho." usmál se na mě. Za námi se otevřeli dveře. Stál v nich Markus.
