cesta snů | victuri

18. 3. 2018

YŪRI
Victor se chová nějak divně.
Pokaždé když se naše pohledy střetnou tak zčervená a uhne pohledem. Nevím co mám dělat, protože je to čím dál tím víc poznat. To má být znamení že mě přestává milovat? Nebo ještě víc? Já vůbec nevím.
Jsem otravný?
Ztěžuji mu život?
Bože jen to ne.
Než jsem se nadál, hlas v mé hlavě mi říkal jak k ničemu jsem.
Schoulil jsem se v rohu svého pokoje a nechal slzy probojovat si cestu po mém obličeji.
V pokoji bylo naprosté ticho, jen zvuk mých vzlyků a posmrkování se odrážel od protějších stěn s plakáty Victora.
„Jsem k ničemu?" Zašeptal jsem mezi vzlyky mým plakátům a rukávem svetru si otřel nové slzy s obličeje. Ovšem tento pohyb byl zcela k ničemu, jelikož se další slzy kulily po krku až za můj modrý svetr.

Náhle se ozvalo rychlé zaklepání a za dveřmi hlas jen jediného člověka, kdo by tenhle osamocený moment mohl zničit.
Victor.

„Yuuuuriii! Co tam děláš, máme jít s Makkachinem ven!"

Polkl jsem další vzlyky a otřel si slzy z celého obličeje a krku. Pomalu jsem si stoupl, podpírajíc se postele a šáhl na stůl po kapesníku. Vysmrkal jsem se a šel váhavě ke dveřím.
Pomalu jsem šáhl na kliku, ale dřív než jsem ji stiskl, dveře otevřel někdo z druhé strany. Tak tak jsem uhnul aby mě roh dveří nebouchl do čela a rychle se podíval na narušitele.

„Yūri! Měli by js-Yūri?"
Udělal krok ke mně a vzal si můj obličej do dlaní.
„Yūri, co se stalo?"
Zničeho nic se ozval můj další vzlyk.
„Victore?" Polkl jsem a zeptal se.
„Ano?"
Třásl jsem se a pomalu se nadechl.
„Jsem-jsem k ničemu?" Podíval jsem se mu poprvé do očí.
Koutky úst mu spadly a oči otevřely víc.
„Yūri, zlatíčko, takhle o sobě nemůžeš mluvit. Nejsi k ničemu, jseš tu kvůli něčemu. Yūri já tě miluju a nikdy tě neopustím, to se neboj. Na olympiádě ti to šlo skvěle, byl jsi druhý. Užil jsem si každý den v Koreji na plný pecky a ty určitě taky. Však si pamatuješ jak jsme byli v tom baru a ty vtipkoval s Yuriem, ne? Nejsi k ničemu. Všichni tě mají rádi, celé Hasetsu ti fandí, spoustu lidí je tvá rodina. Takže neboj, každý je tu kvůli něcěmu."
Neudržel jsem se a slzy mi zase ztékaly z očí. Pevně jsem objal Victora kolem krku a zabořil obličej do jeho krku. On mé hned poté objal kolem pasu a nosem se trošičku prohraboval v mých vlasech. (/okej, asi to zní divně, ale zkuste si představit eskymáckou pusu-pokud je to eskymácká-, takový to že si vlastně dají pusu nosama... to dělají přece i zvířata...snad jsem se teď neztrapnila mou nevědomostí o přírodopise, zeměpise a já nevím čeho ještě ^^/)
Tak jsme stáli a objímali se u dveří do mého pokoje, zatímco jsem Victorovi brečel na rameni a on mi říkal povzbuzující věty o tom, že jsem dobrý a že mě miluje.
Takže aspoň to není má první myšlenka. Victor mě miluje.

„Yūri?" Zamručel mi do vlasů a já se nemohl neusmát jak krásně ten hlas zněl.
„Hmmm?" Odpověděl jsem líně.
„Půjdeme někam na večeři?"