Oběť nebo masochista 2

Věž uprostřed ničeho

Slezla jsem ze stromu a došla jsem na okraj srázu. Dole pode mnou se rozprostírala klidná hladina jezera. Na ní se zrcadlila, při již pokročilém stádiu západu slunce, malá střížka věže.” Seiko,” ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na Laita a pak znovu na jezero. Udělala jsem pár kroků dozadu.” Ne nedělej to,” volal. To už jsem se ale rozeběhla a skočila jsem šipkou do hlubin.

Obklopila mě ledová voda. Rychle jsem vyplavala na povrch. Nade mnou byl vyděšený Laito. Jakmile jsem se vynořila plavala jsem k nejblížšímu břehu. Naposled jsem se otočila a pak jsem zmizela z očí všech do hlubokého lesa.

Pospíchala jsem. Nechtěla jsem, aby mě chytili. Nesmí mě chytit. Začala jsem stoupat do kopce. Zpomalila jsem tempo. Tu a tam jsem se ohlížela jestli mi nejsou v patách. Začala jsem se klepat zimou. Voda ze mě kapala jako z vodníka. Stále jsem však stoupala.

Prudká bolest projela mojí nohou. Bolestně jsem zaúpěla. Kulhavým krokem jsem vystoupala na vrchol. Poohlédla jsem se za sebou. Pode mnou byl strmý sestup.” Nechápu jak si to vylezla,” zasmála jsem se sama pro sebe. Na úpatí se najednou objevila postava. Karlheinz!

Rychle jsem se porozhlédla po okolí, abych se zorientovala. Nalevo ode mě mezi stromy sem tam probleskla modravá hladina toho jezera. Vyrazila jsem tedy tím směrem. Běžela jsem, co mi síly stačili, takže ne moc rychle.” Seiko proč před námi utíkáš,” volal zadýchaně. můj pronásledovatel.” Nejsem Seiko a nech mě být, ty… ty do sebe zahleděný hovado! Nechápu jak jsem si tě mohla vzít!” křičela jsem. Zakopla jsem.

Cítila jsem jak mě zvedl.” Kdo si,” řekl vážně. Neodvážila jsem se mu podívat do očí.” Kdo si,” zvýšil hlas.” Beatrix,” pípla jsem. Postavil mě na nohy. V tu chvíli jsem se rozeběhla.” Hej,” volal Karlheinz. Kličkovala jsem mezi stromy.” Beatrix,” křičel zoufale. Už je to dlouho, co na mě takhle volal. Ale já nezastavila.

Zastavil mě až nízký plůtek obklopující malou mýtinku s věží uprostřed. To je to místo.” A mám tě,” chytil mě Karlheinz za zápěstí.” Co to je,” hleděl užasle.” Pojď,” usmála jsem se a táhla jsem ho k vrátkům.” Co to je,” ptal se znova tentokrát trochu rozhořčeně.” Uvidíš,” dotáhla jsem ho k malým dveřím do věže.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Přistoupila jsem blíž. S třesoucí rukou jsem zaklepala. Ozvaly se tichounké krůčky kráčející dolů ze schodů.