Dcera Smrti {Dokončeno}

.11.

  Sebevědomím krokem jsem zašla do jednoho z mnoha činžovních domů. Rozhodla jsem se totiž překvapit Adama, přeci jen to byli dva roky, co jsme spolu. Tiše jsem si odemkl dveře od jeho bytu a vešla. Z ložnice se ozvalo jeho zavzdychání a ve mně mírně hrklo. „Adame?" Zastavila jsem se ve dveřích jeho ložnice, když jsem spatřila, jak si tam užívá s cizí dívkou. Do očí se mi nahé zlo pár slz, ale já je ihned zahnala. „Gio, není to tak, jak to vypadá," vyhrkl a snažil se při tom vymotat z deky. „Opravdu?" Pronesla jsem chladně a nadzvedla jedno obočí: „Protože to vypadá tak, že si mě právě podvedl." Jedním rychlím pohybem jsem překonala tu vzdálenost mezi námi a vrazila mu silnou facku. Uraženě si promnul načervenalou tvář. „Matka měla pravdu," blýsklo se mi nebezpečně v očích. Otočila jsem se a ne příliš rychlím krokem odešla.
  Klečela jsem před svou postelí a nechala vzlyky, aby mnou otřásaly. „Měla si pravdu matko," za vzlykala jsem znovu: „A já tě opustila." Objevila se vedle mě a já v jejích očí poprvé spatřila něhu. „To nic, holčičko," jemně mě objala a pohladila po vlasech: „Neopustila si mě. Nechala jsem tě jít, abys aspoň jednou v životě byla šťastná." „Chci zpátky," vzlykala jsem jí do její honosné róby. „Ššš," konejšila mě: „Odešel jeden může přijít další." „Nechci už nikoho nikdy vidět," nedala jsem se uchlácholit a zvedla nůž, co jsem tiskla ve své dlani. Odhodlaně jsem matce pohlédla do očí: „Vracím se k tobě." A s jejím vyděšeným výkřikem jsem si vrazila nůž do srdce. Objevila jsem se u nás doma. „Už navždy s tebou, matko."