Dcera Smrti {Dokončeno}

.2.

  Pohybuji se mezi vámi, obyčejnými lidmi, den co den. Nevypadám jinak, ale přesto jiná jsem. Stačil by jeden jediný dotek a vy byste již odešli na věčnost. Jenže to by si mě někdo z vás nejdřív musel všimnout. Můžete jít po ulici, téměř do mě vrazit, a přesto si mě nejspíš nevšimnete. Ale tenhle den, tenhle osudný den, měl všechno změnit. Překopat můj život od základů. A přesně to taky udělal.
  Pospíchala jsem po ulici do školy, jako bych byla jen obyčejná středoškolačka. Prošla jsem velkou bránou do budovy školy a zahlédla v pozadí vřavy studentů několik duší, keteré zde musely zůstat a pykat za své hříchy. Nenápadně jsem na ně kývla a pokračovala chodbou až ke své skříňce. Po cestě jsem se několikrát musela prudce vyhnout některému ze studentů nebo kantorů abych je tím neposlal k matce. Na zámečku, na skříňce jsem vytočila správný kód, jenže dvířka se ani nepohla. Zkusila jsem to znovu, opět nic. „Ale copak, děvenko? Nejde ti otevřít skříňka?" Objevila se vedle mě duše bývalého školníka. Zakroutila jsem na něj hlavou a mírně bouchla do dvířek. Ani to s nimi nehlo. Školníkova duše se zašklebila: „Já to říkám pořád! Kam se na to ti mladí hrabou? Vždyť ti ani nedokážou řádně spravit skříňku!" Probodla jsem ho pohledem a duch se rozplynul. Povzdechla jsem si a opřela o skříňku svoje čelo. Najednou jsem ale pocítila něco, co jsem ještě v životě necítila. Prudce jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. A pak, pak jsem ho spatřila. Jeden z mnoha kluků na této škole se na mě díval a mířil přímo ke mě. Zmateně jsem se rozhlédla. ,Jen klid, určitě se dívá na někoho za mnou a ne na mě.' Obrátila jsem se k němu zády a rozhodla se jít již usadit do třídy, když se onen kluk zastavil přímo vedle mě. Ignorovala jsem tento fakt a rychle se rozešla do třídy. Vyděsil mě k smrti. Vždyť ještě nikdy v životě si mě nikdo nevšiml, nikdo, kromě mé matky a zatracených duší.