Dcera Smrti {Dokončeno}

.7.

„Tak a dost!" Otočila jsem se na Adama. Zastavil se a laškovně na mě mrkl: „Copak se děje?" Naštvaně jsem přimhouřila oči: „Přestaň mě sledovat!" Zakroutil hlavou a opřel se o zídku vedle chodníku: „Nesleduju tě." „Vážně?! Že jsem si nevšimla!" Přidupla jsem si nohou a rozhlédla se, jestli nás nevidí matka. „Chci jen doprovodit svojí holku domů," vítězně se ušklíbl, a pak zůstal u samolibého uculování. ,Co prosím? Svou holku?!' Vedle mě se zastavila žena. Byla vysoká a měla honosné šaty. Ihned mi došlo kdo to je. Sklopila jsem rychle hlavu a o krok ucouvla. Zkoumavě si Adama prohlédla a obešla ho kolem dokola. Zastavila se až vedle mě a položila mi chladnou dlaň na rameno. „Tak ty usiluješ o mou dceru?" Otřásla jsem se, když se do mě opřel její studený hlas. Adam polkl a přikývl, pomalu a váhavě. „Pak příjmi mé poslední varování," přešla k němu blíž a sklopila se tak, aby mu mohla hledět přímo do očí. Protože, ač byl asi o dvě hlavy vyšší než já, byl oproti matce maličký. „Zapomeň na ni, přestaň na ní myslet, bavit se s ní, nebo jí věnovat byť jeden jediný pohled. Jinak to s tebou špatně skončí," zase se narovnala: „Hodně špatně skončí."
Seděla jsem ve své lavici a v hlavě přemístila nad včerejškem. Ač nerada, musela jsem uznat, že mi Adama bylo líto. Třídou se rozlehlo dívčí zavzdychání a já automaticky zvedla pohled. Právě do třídy vešel Adam a mířil přímo ke mě. „Ahoj, krásko," posadil se vedle mě a začal si vybalovat. Nadzvedla jsem obočí: „Tebe ten včerejšek neodradil?" Věnoval mi zvláštní pohled: „Jistě, že ne. I když musím uznat, že tvoje mamka je trochu," zamyslel se, než pokrčil rameny: „Originální." ,Dobře volíš slova. Urazit samu Smrt by ti asi kvítí z nebe nepřineslo.'