Dcera Smrti {Dokončeno}

.3.

  Usadila jsem se spokojeně ve své poslední lavici. Těsně před zvoněním, v návalu studentů, se do učebny dostal i ten zvláštní kluk. Nevěnoval mi ovšem ani pohled. ,Vidíš, určitě se před tím nedíval na tebe.' Ubezpečil mě vtíravý hlásek v hlavě. Náš starý učitel matiky se posadil za katedru a donutil nás se postavit. Za ním se, ve stínu šedavého dýmu, tyčila má matka. Kývla na mě a darovala mi jeden ze svých chladných pohledů. Odvrátila jsem od ní pohled a věděla přesně, co mého matikáře čeká. Nejdéle zítra večer zemře. Dostane infarkt, nebo mrtvičku, která se pro něj stane osudná. Možná mi ho v hlouby duše bylo i líto, ale to byla jedna z věcí, které jsem si prostě nemohla dovolit. V hlavě se vynořila vzpomínka na mé dětsví.
•••
„Mamí," zatahala jsem matku za rukáv její černé róby. Chystala se právě nechat zemřít chalpečka. Mohlo mu být zhruba tak jako mě, pět, šest let. „Nemohl by, nemohla by se ta jeho smrt o něco oddálit?" Zeptala jsem se jí s pohledem do země. Její tvář jen ztvrdla: „Samozřejmě, že ne!" Mávla rukou a právě projíždějcí auto onoho chlapce srazilo. Zakryla jsem si oči rukama a nechala stékat po tváři slzy. „Lítost," odfrkla si matka povýšeně: „Je něco, co si nemůžeme dovolit. Rozumělas mi?" Kývla jsem, jenže pravda byla opačná.
•••
Zazvonilo a žáci se začali hrnout ze dveří ven, jen já jsem zůstala. Viděla jsem matky pohled před tím než zmizela. Nechala to na mě, jako už tolikrát před tím. Vstala jsem ze své vrzající dřevěné židle, došla až ke katedře a promluvila: „Pane profesore?" „Ano?" Vzhlédl ke mě a daroval mi jeden z těch svých milých pohledů, kterými obměkčil i největší sígri na škole. Do očí se mi vehnaly slzy, když jsem na něj pohlédla. Přes tvář mu přejel stín starostí: „Copak se děje, má milá?" Jeho starostlivý tón, jakoby podněcoval mé slzy. Ale já nemohla ukázat slabost, rozhodně ne teď. Pohlédla jsem mu zpříma do očí: „Je mi to líto." Zavřela jsem oči a jemně ho pohladila po staré vrásčité tváři. Jeho duše mu z těla vyklouzla tak lehce až jsem se mírně musela pousmát. Ani jsem nezaváhala, když jsem v latině pronesla tyto slova: „Ať tě, duše čistá, vítr jemný odnese na věčnost do ráje." Darovala jsem mu poslední pohled než se mi před očima rozplynul.